Správní sídlo Lauenstein

Při návštěvě našeho dolu si můžete po asi 600 m dlouhé jízdě důlní dráhou prohlédnout působivé památky z doby těžby stříbra a kobaltu mezi lety 1733 a 1857 a těžby uranu společnosti SAG Wismut. Hlavní atrakcí je určitě 9 m vysoké vodní kolo, které bylo postaveno jako věrná, plně funkční kopie členy sdružení Verein Altbergbau. Při malé obchůzce po areálu dolu pak najdete ještě mnoho originálních strojů z dob hornické činnosti společnosti Wismut.

Součástí podpovrchového návštěvního dolu je řada strojoven a komor na vodní kola i různé nálezy získané během ražby či těžby. Návštěvní důl je přístupný přes štolu 81, která vznikla v souvislosti s dobýváním uranu v posledním období těžby. Fungovala jako směrná chodba a byla přímo propojená s nově vyhloubenými šachtami 79 a 117. Příčná chodba, která je pro návštěvníky zpřístupněna jen zčásti, má celkovou délku 903 m. V současné době lze zajet důlní drahou do přední části příčné chodby. Nově vyzděné ústí štoly 81 je současně vstupem do návštěvního dolu. Jižně od něj se nachází historicky významné ústí štoly Markus Röhling, která byla původně založena jako štola sv. Anny a celkem se táhne do délky téměř 8,6 km. Vyzdívka ústí štoly pochází z roku 1831. Ve venkovních prostorách u návštěvního dolu se nachází povrchový technický park. Cáchovna postavená v údolí řeky Sehma slouží jako moderní funkční budova pro návštěvní důl.

Frohnauský hamr (Frohnauer Hammer) sestává z železného hamru s příkopem, malé budovy s dílnou a panského domu. Hamr vzešel z obilního mlýna, jehož počátky údajně sahají až do raných dob vesnice Frohnau. Po objevení stříbrných rud byla v roce 1498 v přístavbě mlýna zřízena mincovna, která se pak v roce 1501 či 1502 přestěhovala do jednoho z domů na annaberském náměstí. Koncem 16. století mlýn zchátral. V roce 1621 došlo k zásadní přestavbě na hamr, ve kterém se krátkou dobu kovalo stříbro, později měď a nakonec železo. V roce 1692 hamr vyhořel a krátce poté byl znovu obnoven. Provoz hamru byl ukončen v roce 1904. Pak jej získal hamernický spolek založený roku 1907, který už v roce 1910 zřídil v hamru muzeum. Hamr poháněný vodní energií má půdorys ve tvaru písmene L, je postaven z lomových kamenů a má valbovou střechu pokrytou šindelem. Hamr byl poháněn vodou z řeky Sehma, která byla vedena samostatným příkopem od jezu umístěného asi 300 m nad hamrem.

Annaberský městský kostel je jednou z nejvýznamnějších pozdně gotických staveb v Sasku. Vyčnívající klenební prvky, charakteristické pro gotický sloh, jsou v kostele sv. Anny nahrazeny novými tvary a odlehčenými variantami kleneb. Na oltářích i různých konstrukčních prvcích můžeme již pozorovat renesanční prvky. V naplánovaném půdorysu města bylo určeno i exponované místo pro budoucí městský kostel. V roce 1499 došlo k položení základního kamene kamenného kostela. Kostel se vyznačuje několika stavebně technickými zajímavostmi. Je postaven jako trojlodní halový kostel, jeho sloupy nemají žádnou nosnou funkci. Ve střešní konstrukci jsou síly vycházející ze střechy odkloněny kolmo do vnějších zdí kostela. Výjimečný je portál do staré sakristie z roku 1518, který je považován za jeden z nejstarších renesančních portálů v Sasku. Ve dvacátých letech 16. století byly nainstalovány oltáře. Stavba kostela sv. Anny byla dokončena v roce 1525. V následujících staletích došlo k několika změnám ve stavební substanci. Po rozsáhlých rekonstrukcích si dnes kostel sv. Anny můžeme opět prohlédnout v jeho původním stavu ze 16. století. V kostele se nachází řada epitafů, včetně známých osobností báňského průmyslu. 

Městské opevnění tvořily přibližně 2,5 km dlouhé městské hradby, pět bran, dvě fortny a 19 věží. Stavba městského opevnění byla zahájena v roce 1503 a dokončena byla v roce 1540. Z velké části byla financována z podílů, které město vlastnilo na dolech. Městská hradba byla vystavěna z lomových kamenů a vápna. Měla pět městských bran, jmenovitě Českou bránu (Böhmisches Tor), Buchholzskou bránu (Buchholzer Tor), Frohnauskou bránu (Frohnauer Tor), Mlýnskou bránu (Mühltor) a Wolkensteinskou bránu (Wolkensteiner Tor). Do městských hradeb byla včleněna sladovna u České brány, Prašná věž (Pulverturm), jatka či sýpka. Součástí obranného systému byl ochranný rybník začleněný v jihovýchodní části, který byl dříve označován také jako „koňský rybník“. Z městských hradeb se do současné doby dochovalo několik delších úseků. Kromě toho se zachovalo několik obranných věží, které byly v 19. století přestavěny a částečně jsou využívány jako obytné budovy. S částečným stržením městské hradby souvisí následná výstavba městských promenád.

Bývalý františkánský klášter byl postaven v letech 1502–12. Původně se jednalo o uzavřený areál zcela ohraničený čtyřmi vysokými budovami nebo klášterními zdmi. Hlavním vchodem do kostela kláštera byly tzv. „Krásné dveře“, kterým se dříve říkalo také „Zlatá brána“. Na budovu kláštera navazovala bezprostředně klášterní zahrada, která se rozprostírala až k městským hradbám a klášterní brance. K sekularizaci došlo již v roce 1539. Dochovaly se různé uměleckohistorické předměty i klášterní knihovna. V roce 1577 byly „Krásné dveře“ přestěhovány z chátrajícího klášterního kostela do kostela sv. Anny. Hlavní oltář klášterního kostela je dnes hlavním oltářem v kostele sv. Kateřiny v Buchholzu. Počátkem 19. století byly provedeny rozsáhlé demoliční práce. Dodnes se z kláštera dochovala pouze jedna chórová zeď klášterního kostela se šesti okenními otvory, pozůstatky obvodových zdí a různé sklepní prostory.

Kostel vybudovaný mezi lety 1502 a 1511 se nachází na severozápadní straně náměstí v Annabergu. Hornický kostel Panny Marie je jediným kostelem v Krušných horách, který bez výjimky financovalo dolní bratrstvo. Stavba byla zaplacena z příspěvků annaberského bratrstva. Až do konce těžební činnosti v annaberském revíru sloužil hornický kostel výhradně k pobožnostem horníků a k bohoslužbám konaným během hornických kvartálů a svátků. Hornický kostel byl několikrát zničen při požárech města. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1736. K pozoruhodnému historickému inventáři kostela patří mimo jiné hornická kazatelna a historická lavice hornického bratrstva. Hornický betlém vystavený v kostele od jeho znovuotevření v roce 2005 představuje historické pojítko hornické tradice mezi minulostí a přítomností. Historický hornický zvon byl roztaven během první světové války. Nový zvon byl vysvěcen v roce 1996. Po rozsáhlé rekonstrukci byl hornický kostel znovu otevřen v roce 2005.

Velká annaberská radnice je jednou z nádherných světských staveb hornického města. Radnice se nachází v severovýchodním rohu náměstí Markt. Byla postavena v letech 1535 až 1538, následně však byla několikrát zničena při požárech. V roce 1731 vypracoval drážďanský dvorní architekt JOHANN CHRISTIAN NAUMANN (*1664 †1742) návrh nové radnice, který byl však stavbou z roku 1752 zrealizován jen částečně. Vedle pozůstatků kamenné věže s točitým schodištěm z 16. století jsou pozoruhodné zejména klenby v přízemí a zrekonstruovaný pokoj perkmistra. Nachází se v něm nejen významné erby, ale i vyobrazení horníků ze 17. století. V roce 2002 proběhly rozsáhlé renovační práce.

Annaberský báňský úřad je třípatrový řadový dům v ulici Große Kirchgasse – spojovací ulici mezi náměstím Markt a kostelem sv. Anny. Báňský úřad se vyznačuje fasádou malovanou v barokním slohu. Na sedlové střeše budovy jsou umístěny vikýře. V chodbě se zachovaly původní klenby.

Annaberský důlní sklad z konce 18. století, který byl postaven v klášterním areálu, je mohutná třípodlažní stavba s přestavěným podkrovím. Původně sloužil především pro skladování obilí a jiných produktů. Ve vstupní části přízemí se dochovaly původní klenby. Navzdory rozsáhlé rekonstrukci se dochovala mohutná charakteristická stavba tohoto bývalého špýcharu.

Malý dvoupodlažní řadový dům učitele počtů a elementární matematiky ADAMA RIESE (*1492, †1559) byl postaven kolem roku 1496/97. Budova, která byla později několikrát přestavěna, sloužila v 16. století jako obytný dům a škola. V letech 1981–83 a 2010 prošel dům rozsáhlou rekonstrukcí a od roku 1984 je využíván jako muzeum.

Budova byla postavena v roce 1507 jako sídlo kurfiřtského perkmistra a mincmistra ALBRECHTA VON SCHREIBERSDORFA. O 100 let později, od roku 1604, sloužila jako hostinec. V 18. století došlo ke sloučení se sousední budovou. V roce 1835 bylo přistavěno třetí patro. Úprava fasády proběhla v roce 1920. Jedná se o protáhlou stavbu s dvanácti osami a valbovou střechou. V přízemí se nachází různé klenuté místnosti, chodba je zdobená sklípkovou klenbou. V restaurační místnosti je bohatě zdobený dřevěný trámový strop.

Kolem roku 1500 postavil HANS STRUNTZ velkou kamennou jednopodlažní budovu. V přízemí byla použita pozoruhodná sklípková klenba. Jen několik let po stavbě domu, v roce 1508, byl jako nový majitel uveden hornický podnikatel LORENZ PFLOCK, který nechal dům rozšířit. K majitelům domu později patřili i UTHMANNOVI. Po roce 1847 byla dvoupatrová budova rozšířena o třetí patro. Od roku 1935 sídlí v této budově knihovna – dnešní městská a krajská knihovna. Dominantní budovu zdobí vstupní portál s lomeným obloukem a vstupní halou, která byla dříve využívána jako průjezd. Z ní odbočuje přístup ke schodišti. Místnosti v přízemí se vyznačují sklípkovými a hvězdicovými klenbami. Klenba se nachází i nad schodištěm. V horním patře je historický kazetový strop. Dveře jsou vsazeny do portálů se zdobeným ostěním.

Tento dvoupodlažní měšťanský dům je rozsáhlá, mohutná stavba, jejíž základy pochází nejpozději ze 16. století. Vyznačuje se silným základním zdivem postaveným na historických sklepních klenbách. Dům, který byl několikrát poškozen při požárech, prošel později novými přestavbami a stavebními úpravami. Nejvýznamnějším majitelem domu byl annaberský rodák LAZAR ERCKER (* okolo) 1528, †1594). ERCKER, který působil jako mincmistr a prubíř v Drážďanech a později v Kutné Hoře či v Goslaru, patří k nejvýznamnějším synům horního města Annaberg. Mezinárodní slávy dosáhl díky své Knize o prubířství, která poprvé vyšla v roce 1574 a dočkala se několika reedicí.

Cáchovna je jednopodlažní, původně zcela hrázděná stavba, která je uprostřed domu mírně ohnutá a má vysokou dvoupatrovou mansardovou střechou pokrytou břidlicí. V části, která je odvrácena od šachty, se zbytky hrázdění dochovaly pouze na zadní straně budovy. Štít a levá část průčelí jsou v současné době vyzděny.Přední část budovy směřující k šachtě je stále hrázděná. Mansardová střecha s malými polovalbami má na přední i zadní straně v obou patrech podkroví vikýře. Severovýchodní polovina je pokryta břidlicí, jihozápadní stranu tvoří šindele ze střešní lepenky. Domovní štíty jsou zakryty fošnami. Dům má novodobá, otevíravě sklopná okna, členěná na šest tabulek, a nové vstupní dveře. Parapety se nedochovaly.

Stoupovna s podzemní místností pro vodní kolo, postavená v letech 1816 až 1818, je dvoupatrová hrázděná stavba. Dvoupodlažní sedlová střecha má po obou stranách vikýře seřazené ve dvou řadách. Na straně odvrácené od šachty je na stoupovně umístěna malá zvonice. Hodinový stroj, který k této zvonici patří, se rovněž dochoval. Samotná stoupovna byla zásobována energií z podzemního vodního kola přes dvě úklonná tyčová ústrojí prostřednictvím odpovídajících tyčových drah, které končí ve stoupovně. Dispozice vnitřních místností se do velké míry dochovala v původním stavu.

Schneeberská radnice je velká klasicistní stavba s nápadnou věží, která vévodí celému náměstí. Přímo nad vchodem (půlkruhový portál) je umístěn velký pískovcový reliéf z roku 1911/12, na kterém je popsána legenda o prvním nálezu schneeberské rudy. Nad ním je pak velký barevný litinový reliéf se znakem města Schneeberg. Radnice je samostatně stojící budova se čtyřmi křídly a obdélníkovým nádvořím. Čelní strana radnice je zvýrazněna lizénami. Na štítové straně je umístěna radniční věž, která je ve spodní části čtvercová a v horní části osmistranná. Nad erbem se nachází dobře viditelná zvonkohra z míšeňského porcelánu, kterou věnovala rodina Schnorrových. Uvnitř radnice, která byla v roce 1911/12 zásadně přestavěna, najdeme malovaná vitrážová okna se schneeberskými motivy a vyobrazení různých řemesel. Na oknech jsou uvedena jména dárců. Malovaný kazetový strop je prací prof. Josefa Gollera. V centrální vstupní hale je plochý štukový strop. V radničním sále je velký obraz vyobrazující neustadtskou hornickou krajinu v tzv. „Heimatstilu“ (česky: domácí, regionální styl) od Carla Langeho z roku 1937. 

Takzvaný knížecí dům je skvostná dvoupatrová barokní stavba, která vznikla na základech původního domu zničeného při požáru v roce 1721. Je připisován Johannovi Christianu Naumannovi. Fasáda zničená během druhé světové války v roce1945 byla obnovena mezi lety 1955 a 1957.

Kostel Nejsvětější Trojice uzavírá náměstí Fürstenplatz na jeho severozápadním konci. Název špitálního respektive nemocničního kostela se vztahuje k bývalé sousední nemocnici, která byla založena kolem roku 1500. Hřbitov kostela, který se v dnešní době rozprostírá na ploše téměř tří hektarů, je centrálním pohřebištěm Schneebergu. Byl založen kolem roku 1529 hned vedle nemocnice a rozšířen v roce 1701. Zajímavostmi hřbitova jsou epitaf vlastníka dolu Paula Lobwassera († 1606) a hrobka rodiny Schnorrů von Carolsfeld, postavená kolem roku 1800. Kostel Nejsvětější Trojice je sálový kostel, který byl částečně zničen při požáru v roce 1719, avšak již v roce 1739 byl znovu obnoven. Kostel je postaven z lomových kamenů, má ze tří stran uzavřený chór a průčelí se dvěma věžemi. Věže postavené v roce 1846 v období historismu zdobí špičaté routové střechy. Na jejich výstavbu přispěl obchodník Carl Hänel. Kostel je členěn opěrnými pilíři, mezi nimiž jsou okna s plochými oblouky. Sál v kostele má dřevěnou zrcadlovou klenbu a ze tří stran jednopatrové galerie. Původní vybavení kostela se nedochovalo.

Trögerův či Schmeilův dům je pojmenován po svých dočasných majitelích v 17./18. století (rodina lékárníka/člena rady), popř. po vydavateli Karlu Schmeilovi (v roce 1891 převzal vydavatelství Goedsche). Dvoupatrová rohová budova (Fürstenplatz 1) v bezprostřední blízkosti radnice obklopuje nepravidelné nádvoří s arkádami s půlkruhovými oblouky. Obě rohová průčelí jsou zdobena rozsáhlým plochým štukem (květy, listy, svitky, kartuše, busty, lvi a další ornamenty). V přízemí domu se dochovaly štukové stropy, které byly posléze zrekonstruovány. Schodiště má křížovou klenbu. Rohová průčelí jsou zakončena mansardovou střechou pokrytou břidlicí. Hlavním vchodem z náměstí Fürstenplatz vstoupí návštěvník do centrálního vstupního prostoru, který můžeme považovat za příklad barokní tvorby po roce 1720. Kromě bílého štuku je fasáda domu natřena světle růžovou barvou.

Pozdně gotický kostel sv. Wolfganga, který je jedním z charakteristických znaků celkového pohledu na město, byl postaven mezi lety 1516 až 1540 na příkaz kurfiřta Friedricha III. Saského (zvaného Moudrý). Do stavby kostela byl začleněn jeho menší předchůdce, který vznikl v souvislosti se založením horního města Schneeberg po nalezení rudy v roce 1470. Stavba kostela byla financována prostřednictvím hornické daně vybrané od horníků a majitelů dolů. V 17./18. století byl kostel přestavěn v barokním slohu. Při velkém schneeberském požáru v roce 1719 byl kostel těžce poškozen, ale následně opět obnoven. V dubnu 1945 byl kostel téměř úplně zničen během leteckého útoku. Zůstaly jen vnější obvodové zdi. Po roce 1952 byl vnitřek i vnějšek kostela částečně zrekonstruován s využitím historických stavebních materiálů. V roce 1996 byl nově vysvěcen i umělecky a kulturněhistoricky významný oltář, který byl v mezidobí zrestaurován.

Cáchovna dolu Gesellschaft byla postavena kolem roku 1830 a je nejvýraznější a největší cáchovnou ve schneeberském revíru. Dvoupodlažní dům je kompletně hrázděný a má velkou dvoupatrovou sedlovou střechu s polovalbami a pravidelně uspořádanými vikýři ve dvou řadách nad sebou. Západní štít je kompletně zakryt fošnami. Početná kompletně zrekonstruovaná okna jsou natřená ochranným nátěrem v zelené barvě. Okna v přízemí bývala osazena okenicemi, které se však nedochovaly. Od roku 1947 byly v domě pracovní a provozní prostory a byl rovněž využíván jako obytný dům. Po roce 1995 byl příkladným způsobem zrekonstruován v souladu s principy památkové péče a při rekonstrukci byla do obnovené stavby začleněna i zachovalá stavební substance.

Kovárna byla postavena v roce 1839 jako dlouhá, plochá, jednopatrová zděná budova a byly v ní umístěny dvě kovářské výhně. Od roku 1947 našla nové využití jako obytný dům. Nad vchodovými dveřmi je uveden rok výstavby. Sedlová střecha a štítové strany jsou obloženy šindelem. Původní dvojitá okna kovárny členěná na 16 tabulek se včetně vnějších oken dochovala dodnes.

Studniční dům nálezné jámy Gesellschaft, tedy vodní rezervoár, byl v 19. století pravděpodobně zabudován do opěrné zdi haldy. Svým vnějším tvarem se tato osmiúhlá neomítnutá stavba s břidlicovou jehlanovou střechou podobá prachárně.

Centrálním objektem komplexu sauberské hlavní a svislé šachty je šachetní budova. Třípodlažní budova byla postavena během hloubení hlavní a svislé šachty v roce 1855 a několikrát přestavěna. Přízemí a první patro tvoří omítnuté cihlové zdivo. Druhé patro a štíty jsou hrázděné a částečně i vyzděné. Hrázdění bylo později obloženo dřevem. Toto bednění je nyní zakryté umělou břidlicí. Sedlová střecha budovy byla v roce 1964/65 rozšířena o oplocení kolem těžní věže. Původní těžní věž byla nahrazena modernější konstrukcí, která byla uvedena do provozu v roce 1966.

Po bývalé třídírně v Morgenröthe, která byla v provozu až do roku 1825, se dochovaly trosky zdiva z lomového kamene. V roce 1872 byla třídírna přestavěna na skladiště rudy, které bylo zbouráno – až na základy, které jsou viditelné dodnes – v roce 1925.

Kulturní dům je nejrozlehlejší a nejmladší budovou celého komplexu Sauberské hlavní a svislé šachty. Postaven byl kolem roku 1955. Vstupní prostor a schodiště nad ním jsou mírně předsazeny před budovou. Okna schodiště jsou velká a v přízemí je doplňují troje dveře. Celá vystupující část se vyznačuje neomítnutým zdivem z šedých cihel. Okenní a dveřní rámy jsou natřené na červeno. Kulturní dům má ještě další dvě zajímavosti. Naproti vchodu se v přízemí nachází celonástěnná malba s hornickým motivem. Druhá zajímavost je umístěna v horním patře. Jedná se o kulturní sál, který se dochoval v původním stavu. Z jeho vybavení dýchne na návštěvníka původní atmosféra 50. let 20. století. Střecha kulturního domu je na jedné (jihovýchodní) straně osazena fotovoltaickým systémem. Při rekonstrukci byla střecha pokryta černou břidlicí.

V budově se dnes nachází muzeum návštěvního dolu a kavárna „Sauberg Klause“. Byla postavena roku 1916 jako zámečnická dílna či kovárna, později sloužila jako skladiště a správní budova. Jednopodlažní stavba má na straně do ulice pravidelně uspořádané okenní otvory se dvěma různými typy oken, které doplňuje vchod s předsazenými schody. Na jižní straně je vchod s dvoukřídlými dřevěnými dveřmi a dřevěným opláštěním. Na straně do ulice má dům valbovou střechu se čtyřmi vikýřovými okny a jedním pultovým vikýřem. 

Památník věnovaný horníkům je věžovitá stavba, jež byla nově postavena z lomových kamenů v roce 2003 hornickým pohřebním bratrstvem. Památník připomíná někdejší věž Oswalda Barthela, která stála v areálu mezi lety 1928 a 1985. Ve věži jsou umístěny pamětní desky na památku zesnulých horníků ehrenfriedersdorfského revíru s uvedenými jmény.

Dům tesaře a hutní škola jsou propojeny mezilehlou budovou. Pravoúhle orientovaná sedlová střecha mezilehlé budovy pokrytá taškami spojuje sedlovou střechu domu tesaře s valbovou střechu školy ve stejné okapové a hřebenové výšce. Na střechách jsou použity různé střešní konstrukce, jako pultové vikýře nebo tzv. volská oka. Tesařský dům s řeznickým pultem i přilehlá škola byly postaveny kolem roku 1612. Starší část stavby byla postavena v roce 1537 jako stáj a později byla využívána jako obytný dům učitele a zároveň jako škola. Na budově je umístěna tabulka s letopočtem 1627. V roce 1873 proběhla rekonstrukce přízemí, kde z původní tesařské dílny vznikl prostor pro parkování vozů. Jižní část přízemí tesařského domu trvale obýval řezník vycezovací hutě.  

Západní brána je nejvýraznějším vstupem do areálu vycezovací hutě. Původně, po posledním požáru přilehlé budovy v roce 1675, byla u tohoto vstupu do areálu hutě postavena vrátnice s průjezdem, která však byla v roce 1856 opět zbourána. Namísto toho zde společnost Sächsische Kupfer- und Messingwerke F. A. Lange vybudovala ozdobnou bránu. Dva kamenné sloupy z lomového kamene s členěnými hlavicemi jsou zakončeny stanovou střechou s měděnými špičkami zdobenými koulemi. Oblouk brány spojující oba sloupy s výzdobou připomínající cimbuří chrání sedlová stříška. Samotná brána je dvoukřídlá a dřevěná. Na sloupech jsou osazeny dva erbovní kameny zdobené volutami. Na jižním kameni je uveden nápis: „ZALOŽENO ROKU 1567 HANNSEM LIENHARDTEM Z ANNABERGU ZAKOUPENO ROKU 1567 KNÍŽETEM AUGUSTEM“.

Po zahájení provozu elektrárny byla původní elektrocentrála, tzv. Lichthaus, přestavěna na obytnou budovu. Budova je přímo spojena s výstavbou elektrocentrály v letech 1895–1905. Výstavba zařízení pro zásobování energií umožnila dodávat elektřinu do závodu a částečně i do okolí. Jednopodlažní budova se vyznačuje podezdívkou z přírodního kamene, klenutými okny a plochou sedlovou střechou a v současné době je stále využívána jako obytný dům.

Obytný dům soudce Christopha Langeho byl podle letopočtu vytesaného do prahového trámu hrázděné konstrukce postaven v roce 1611. Trámy jsou zdobeny výžlabky. Dvoupatrový dům s původními malými okenními otvory je v přízemí zděný a horní patro je hrázděné. Západní hrázděná konstrukce byla později nahrazena mohutnou vyzdívkou. Hrázděná konstrukce se vyznačuje průběžnými nadokenními a podokenními paždíky a částečně dochovanými jednoduchými ondřejskými kříži. Dům má taškovou sedlovou střechu.

Hutní šenk je jednou z nejreprezentativnějších budov v areálu. Původně se jednalo o panský dům měděného hamru, který zároveň sloužil jako obytný dům pro směnového mistra. Po výstavbě samostatného domu pro směnového mistra byla budova po roce 1568 využívaná jako hutní šenk. Vycezovací huť vlastnila vlastní výčepní povolení. Hutní šenk, který pochází pravděpodobně z 16. století, je dvoupodlažní budova se zděným přízemkem, hrázděnou konstrukcí v horním patře a částečně vybudovaným podkrovím. Mírně převislou sedlovou střechu pokrytou břidlicí rozděluje po obou stranách pultový vikýř se šesti resp. sedmi okny. Nad jihovýchodním štítem se nachází mědí pobitá zvonice s lucernou a hutním zvonem z 19. století.Na štítu je přímo pod zvonicí umístěn skvostný ciferník hodin vycezovací huti zdobený plátkovým zlatem.

Takzvaný dům prubíře rudy je jednou z pozoruhodných a velkých budov v areálu vycezovací huti. Dům je dvoupatrový a je rozdělen na hlavní budovu a severozápadní přístavbu. Obě budovy jsou dvoupodlažní a mají sedlovou střechu s vikýři. Přízemí obou budov je zděné, zatímco horní patra a štíty jsou hrázděné. Při přestavbě domu prubíře rudy a přilehlého skladu mědi byla za použití původní stavby dřívějšího skladu mědi postavena přístavba s arkýřem a kruhovými okny v přízemí. Původně se zde skladovala hutní měď určená k prodeji. Základy domu a skladu mědi se datují do doby kolem roku 1586.

Takzvaný dům směnového mistra je jednopatrová zděná budova s vysokou valbovou střechou. Mírně převislá šindelová střecha má několik střešních nástaveb ve formě volských ok. Štíty domu jsou pobity prkny. Uspořádání okenních a dveřních otvorů pravděpodobně odpovídá původnímu uspořádání z období výstavby domu. Okna i dveře jsou orámovány šambránami. Mezi domem směnového mistra a domem prubíře rudy, který je od něj na severozápad, se nachází vodní příkop, který směřuje od Dlouhé huti a původně ústil do dřívějšího hutního rybníka u rafinačního domu.

Tato budova je dalším příkladem malého jednopodlažního domku hutníků o ploše cca 80 m². Tento obytný dům se od ostatních dělnických domů odlišuje stavebním uspořádáním, protože je obrácen štítem k průjezdu hutí. Dlouhá strana domu však zároveň vede rovnoběžně s vodním příkopem neboli odvodňovacím kanálem Dlouhé huti, který pokračuje východním směrem. Dům byl pozměněn a má nová velká okna, která neodpovídají původnímu dispozičnímu uspořádání, a asymetricky umístěný vchod. Sedlová střecha a štíty jsou kryty azbestovým šindelem a střecha není členěna žádnými vikýři.

Malé domky hutníků byly budovány již při založení vycezovací huti, aby odborníci, kteří zde pracovali, mohli v areálu i bydlet. Bylo to nezbytné, protože huť nebyla v nepřetržitém provozu. V inventurních seznamech z roku 1567 je uvedeno 8 dělnických domů. Pravděpodobně z bezpečnostních důvodů a kvůli ochraně proti požárům se nacházely vedle výrobních budov. Seifertův domek je malá jednopodlažní budova s podlahovou plochou cca 60 m². Dům má na obou podélných stranách vždy dvě okna a jeden dveřní otvor a na štítové straně vždy po jednom okně v přízemí a ve štítu. Dům má šindelovou valbovou střechu s volským okem na jižní straně. Dochované hrázdění uvnitř domu naznačuje, že byl dům původně kompletně hrázděný. 

Základní rysy dělnického obytného domu se pravděpodobně datují taktéž do 16. století. Je včleněn do řady sousedních obytných domů podél cesty vedoucí skrz hutní areál. Zatímco vzhled pláště budovy pravděpodobně odpovídá originálu, její charakter byl výrazně změněn přestavbami. Jednalo se o změny dispozičního řešení, velikosti a druhu oken, novou přístavbu s pultovou střechou v zadní části budovy, úpravu velké sedlové střechy kryté šindelem ze střešní lepenky a v neposlední řadě i o změnu barvy omítky.

Severně od dělnických domů a jihovýchodně od rafinačního domu, avšak stále ještě uvnitř areálu obehnaného hutní zdí, se nachází hutní kovárna. Jedná se o dvoupodlažní budovu se zděným přízemkem a hrázděnou konstrukcí v horním patře. Východní štít je zcela vyzděný, západní štít byl obložen břidlicí. Kovárna měla sedlovou střechu pokrytou střešními taškami, která byla v roce 2008 zbourána včetně štítů. Kovárna byla v provozu do roku 1867 a poté byla přestavěna na obytný dům.

Spolu s Dlouhou a rafinační hutí patřila původně budova shánírny k významným hutním stavbám v technologickém procesu vycezování a dalšího zpracování výrobků, zejména při dalším zpracování stříbra, které se v procesu vycezování vázalo na olovo. Ve shánírně byla velká sháněcí pec, do které byl vzduch potřebný k odhánění dodáván dvěma dmychadly. Obě dmychadla byla poháněna vodním kolem. Ve shánírně se vedle různých skladovacích prostor nacházela laboratoř, koupelna a dočasně také mincovna (i pro měděné mince) vycezovací huti. Po ukončení vycezování byl zrušen i proces odhánění, budova se začala využívat jako skladiště a od roku 1886 jako slévárna. Při požáru v roce 1903 shořela shánírna na popel a na jejím místě byla následně postavena nová moderní budova slévárny.

Dlouhá huť byla nově postavena v roce 1562 a tvořila technologické a architektonické centrum vycezovací huti. Jednopodlažní budova byla 36 metrů dlouhá a 21 metrů široká. Na severní straně Dlouhé huti stála prubířská budova, ve které byl zkoumán obsah kovů u surovin určených ke zpracování. Mezi další přístavby patřila komora, kde se připravovala směs uhelného prachu a hlíny, pražírna a komora na vodní kolo. Tři vodní kola umístěná přímo v budově poháněla svými dlouhými hřídelemi dmychadla pro pět šachtových pecí a dvě menší rafinační nístějové výhně. Na východní stěně budovy byla jedna sušicí a pět ságrovacích pecí. V roce 1952/53 byla Dlouhá huť do základů zbourána. Pro názorné předvedení techniky používané v této huti a technologických procesů vycezování byla později provedena rekonstrukce různých zařízení, včetně různých druhů pecí a dmychadel, a to převážně na jejich původních místech.

Východně od Dlouhé huti stála velká a malá uhelna. V těchto skladištích se skladovalo velké množství dřevěného uhlí nezbytného pro různé hutní procesy. Východní stěny uhelen sloužily současně jako hutní zeď areálu. Základové zdivo velké uhelny je jen stěží rozpoznatelné, protože bylo začleněno při přestavbě na volnočasové centrum (mj. bowlingová a kuželková dráha, střelnice).

Jednoduchá, později několikrát pozměněná, přestavěná a rozšířená budova Staré faktorie byla postavena v roce 1604 jako obytný dům pro faktora vycezovací huti HIERONYMA EYMERA. Komplex budov byl původně zřízen jako malý dvůr, dnes však stojí už jen hlavní budova na severovýchodě a sousední přístavba. Stará faktorie je dvoupatrový, dnes mohutně zděný podsklepený dům se sedlovou střechou pokrytou šindelem ze střešní lepenky s pultovými vikýři. Již zmíněná starší přístavba se vyznačuje valbovou střechou. Výrazně mladší dvoupodlažní přístavba na jihovýchodě má také sedlovou střechu, která však nedosahuje stejné hřebenové výšky jako střecha hlavní budovy. Hlavní vchod do vyvýšeného přízemí je přístupný přes venkovní schodiště na severovýchodní podélné straně budovy. Od roku 1848 až do roku 1886 byla budova využívána jako nová škola.

Jižně od velké stodoly stojí velká, navenek nenápadná budova stáje s podlahovou plochou téměř 540 m². Má plochou sedlovou střechu pokrytou střešní lepenkou. Uvnitř stáje byly jako nosné prvky použity litinové sloupy.

Původní panský dům, ve kterém později sídlila faktorie, v současné době vévodí celému komplexu huti. Spodní ze tří podkrovních pater bylo přestavěno pro obytné účely. Střecha byla proto na obou stranách opatřena pultovými vikýři ve dvou úrovních. Centrální budova byla postavena kolem roku 1560 rodinou UTHMANNŮ a později byla několikrát přestavěna. Poté, co vycezovací huť získal saský vládce, byla budova přestavěna a nacházely se v ní komnaty kurfiřtské rodiny a jejího služebnictva. První přestavbu panského domu KURFIŘTEM CHRISTIANEM připomíná replika kurfiřtské erbovní desky nad vchodem na východní straně panského domu, na které stojí letopočet 1586 a kterou drží dva hutníci, a nápis, který je uveden pod ní. Dům sloužil stejnou měrou jako faktorie a jako obytný dům faktora a současně se využíval jako sklad.

Centrální areál vycezovací huti včetně Dlouhé huti, shánírny a hutního šenku byl původně obehnán dřevěným plotem a později palisádami. Události třicetileté války ukázaly, že tento ochranný val nebyl v období válek dostačující. Na základě této zkušenosti byla v letech 1656 až 1694 postavena zeď z lomových kamenů, která byla celkem 1019 m dlouhá a asi 2,1 m vysoká. Dále byla zeď opatřena střílnami. Z této zdi se dochovaly části na severozápadě mezi západní bránou a rafinačním domem, na východě v oblasti východní brány a hutní kovárny a v prostoru hutní brány východně od nové faktorie, u panského domu. Do vycezovací huti se bylo možné dostat přes zajištěné brány. Skrz tzv. hutní bránu bylo možné dojít od panského domu k Dolnímu a Hornímu hutnímu rybníku.

V roce 1580, za období faktora Heinzeho, byla stará budova hamru, tzv. Malý hamr, přestavěna na pivovar. Právo vařit a točit pivo patřilo již od založení vycezovací huti mezi výsady, které jí byly uděleny. Spolu s reprivatizací vycezovací huti v roce 1873 byl pivovar přebudován na tesařský dům. Budova pivovaru je jednopodlažní, má sedlovou střechu pokrytou taškami a její východní hrázděný štít je proveden v úhlu téměř 45° k okapové straně budovy. Jihovýchodně od domu stojí jednopodlažní přístavba o podlahové ploše cca 150 m². Severovýchodně od pivovaru se nacházela dnes již zbouraná stoupovna vycezovací huti.

Dům vozky je jednou z novějších budov uvnitř hutního areálu obehnaného zdí. Má půdorys ve tvaru písmene L, je jednopodlažní a má přestavěné podkroví. Dvě přilehlé budovy mají dvě přečnívající sedlové střechy pokryté břidlicí a pultové vikýře. Budova, která je nyní využívána jako obytný dům, byla postavena v roce 1907. Naproti domu stála bouda pro vůz.

Energetická elektrocentrála byla postavena v letech 1905/06. Energetická centrála využívala pro výrobu elektřiny dvou Francisových turbín s příslušnými generátory. Pohonná voda, která sem byla přiváděna z Rothenthalu, byla vedena potrubím od tzv. Lichthausu pod Dolním rybníkem do turbín. Pro období sucha měla huť k dispozici lokomobil od firmy Lanz o výkonu 120/180 kW. Dnes zkrácený komín byl postaven pro zařízení určené na výrobu páry. Celá energetická centrála se rozkládá na ploše více než 650 m² a vyznačuje se typickou průmyslovou architekturou z období počátku 20. století. Jako dekorativní prvky byly použity kabřince. Budova se dále vyznačuje obloukovými železnými rámovými okny a plochými sedlovými střechami. Výroba energie sice byla dostatečná pro zásobování okolních budov a průmyslových provozů elektrickým proudem, pro pohon energeticky náročných válcovacích stolic byla však i nadále využívána vodní pára a vodní energie. 

Systém zásobování vycezovací huti vodou lze v zásadě rozdělit podle využívání vody z řek Flöha nebo Natzschung. Vzhledem k morfologii a zároveň i značnému množství vody byl pohonné vody pro technická zařízení vycezovací huti dostatek. Voda z řeky Natzschung byla odebírána z několika menších jezů a dodávána do hnacích strojů prostřednictvím vodních příkopů a náhonů. Jako hnací ústrojí se nejčastěji používala vodní kola, která poháněla v areálu huti početná dmychadla potřebná pro nejrůznější procesy. Většinou se jednalo o truhlíková dmychadla. Vodní kola kromě toho přes vačkové hřídele poháněla například také chvostové hamry, stoupovny a další technická zařízení. Pro akumulaci vody k zásobování pohonnou vodou se v obdobích sucha využívala voda nashromážděná v umělých nádržích, kterým se zde říkalo hutní rybníky. Rozlišovalo se mezi Horním a Dolním hutním rybníkem. Třetí rybník, který byl zasypán začátkem 20. století, se nacházel mezi dělnickými domky a rafinačním domem. Vodu bylo možné přivádět k příslušným spotřebičům prostřednictvím různých vodních příkopů. Většina struh v oblasti se dochovala dodnes, avšak část z nich, zejména v areálu vycezovací huti, je dnes již bez vody.

Faktorský rybník je největší ze tří hutních rybníků. Je téměř 150 m široký a přibližně 100 m dlouhý. Přibližně uprostřed rybníka je uměle navezený ostrov.

Západně od Dolního hutního rybníka, přímo u horního hutního náhonu, v blízkosti horní hutní brány stojí historický stavební klenot – altán faktora vycezovací huti AUGUSTA ROTHEHO. Dřevěný altán opatřený stanovou střechou pokrytou mědí má podlahovou plochu pouhých 16 m². Uvnitř altánu jsou různé citáty z žalmů a částečně obnovená původní barevná výzdoba, vytvořená s použitím místních kobaltových barev.

Měděný hamr postavený kolem roku 1534/37, který je dnes označován jako Starý hamr, se nachází mimo areál huti, východně od hutní zdi, která se v této oblasti dochovala. V letech 1958–1960 bylo technické vybavení hamru opraveno za použití vybavení z Nového hamru. Technické vybavení sestává ze tří chvostových hamrů poháněných vodním kolem přes vačkový hřídel. Druhé vodní kolo pohání prostřednictvím tyčového ústrojí dmychadlo. Komory na vodní kola jsou umístěny na východní straně budovy. Přímo nad kovářskou výhní se nachází nápadný komín, který je veden do hřebenové výšky Starého hamru a zakončený korunkou. Až do roku 1914 sloužil hamr k výrobě měděných plechů a jejich zpracování na předměty denní potřeby, např. nejrůznější mísy a kotlíky. Po svém obnovení v roce 1960 je hamr využíván jako přístupná technická památka.

Vznik hutního mlýna se váže k počátkům vycezovací huti. Jako stavitel je uveden Christoph UTHMANN v roce 1537. Hutní mlýn měl původně tři mlecí složení. V průběhu doby byla huť několikrát zničena nebo poškozena při požárech, povodních nebo válečných událostech a následně opět obnovena. Mlýn byl provozován jako nájemní mlýn a pro obytné účely byl rozšířen až po roce 1945. Od roku 1986 byl upraven na obytný dům s kavárnou. Mlýn má dnes podobu masivní zděné stavby se sedlovou střechou a přestavěným podkrovím. Na severní straně budovy se nachází dvoupatrová přístavba, která je taktéž opatřena sedlovou střechou.

Rafinační dům vycezovací huti Olbernhau-Grünthal se nachází jen pár metrů západně od hutního mlýna, na vnější straně zdi chránící areál. I jeho výstavba sahá až do počátků vycezovací huti, protože byl postaven kolem roku 1560 rodinou UTHMANNŮ. Proces rafinace předtím probíhal v Dlouhé huti. Rafinační dům byl jednou z největších budov vycezovací huti. Jeho rozloha činila téměř 280 m². Po ukončení provozu vycezovací huti byla budova využívána jako rafinační huť, později jako drátovna nebo dílna, a v současné době funguje jako prodejna. Tyto změny ve využití budovy vedly k jejím opakovaným rozsáhlým přestavbám. Dnes se jedná o jednopatrovou budovu s mohutnou sedlovou střechou, která byla rozšířena o nadstavbu s pultovou střechou (s vikýřem) v jižní polovině budovy. K severní štítové zdi přibyla přístavba.

Nový hamr, jehož základy pochází taktéž z 16. století, stojí na levém břehu řeky Flöha. Do provozu byl uveden v roce 1586. V komoře na vodní kolo, orientované směrem k řece Flöha, se nacházela dvě vodní kola o průměru přibližně 8,5 m. Jedno pohánělo tři různě velké chvostové hamry a druhé dvojité dmychadlo u kovářské výhně. Druhé, menší dmychadlo bylo ovládáno ručně a sloužilo k zahřívání menších výkovků. Oddělená místnost v přízemí původně sloužila jako uzamykatelný sklad mědi. Na špalcích tří odlišných chvostových hamrů se nacházely příslušné kovadliny. Technické zařízení hamru, které bylo provozuschopné ještě v první polovině 20. století, bylo v roce 1960 přestěhováno do Starého hamru. V horní hrázděné části budovy, jež byla pravděpodobně přistavena až později, se vedle správních prostor nacházel také byt mědikovce.

Brána byla postavena v roce 1545 a je poslední dochovanou z původně pěti městských bran. Do roku 1684 zde vyzváněl tzv. hornický zvon, který oznamoval střídání směn. Po roce 1684 byl přestěhován do kostelní věže. Na vnější straně brány jsou dodnes viditelné drážky pro padací mříž. V průchodu brány jsou patrné kruhy pro vnitřní a vnější bránu, ke kterým se upevňovaly závěsy brány. Dnešní řezbářský domek přistavený přímo k bráně dříve sloužil jako strážnice. Stráže hlídkovaly na městských hradbách a v závislosti na ročním období měly brány různé otevírací doby. Věž je čtyřpatrová. Od roku 1966 do roku 2006 zde sídlilo národní muzeum, které je od té doby umístěno v důlním skladu jako Muzeum česko-saského Krušnohoří. Věž se dnes využívá pro pořádání kulturních akcí.

Opevnění hornického města Marienberg bylo postaveno teprve v letech 1541 až 1566 a na jihu ani na severu se nedrželo původního půdorysu města. Před hradbami byly příkopy naplněné vodou. Městské hradby, ze kterých se dodnes dochovaly pouze krátké úseky u Šopavské brány a u Červené věže, byly vyzděny z místních lomových kamenů s vápnem a na straně obrácené směrem do města byly zpevněné pomocí opěrných oblouků. V 19. století byla stržena většina městských hradeb, tři městské věže i čtyři městské brány. Z původně pěti bran zasazených do podélné strany marienberských městských hradeb se dochovala pouze Šopavská brána z roku 1545. Červená věž je poslední dochovanou městskou věží marienberského opevnění.

U příležitosti zavedení reformace v Sasku vévodou Jindřichem IV. Saským byl v letech 1536 až 1537 založen farní kostel. Nebyl však postavený na exponovaném místě přímo na náměstí, jak to bývalo ve středověku obvyklé, ale trochu stranou. Byl vybudován v letech 1558–1564 jako trojlodní pozdně gotický halový kostel se sedmi klenebními poli pod vedením kamenického mistra Wolfa Blechschmidta z Pirny podle vzoru velkých městských kostelů v Annabergu, Schneebergu a Pirně. Při největším požáru v marienberské historii v roce 1610 kostel téměř kompletně vyhořel, a to až na vnější zdi, věž a sakristii, a byl znovu vystavěn v letech 1616 a 1667–1675. Celková vnější délka činí 56 m a věž kostela je vysoká 60 m. Uvnitř kostela se nachází významné zachované vybavení ve stylu raného baroka s italským vlivem pocházející z různých století nebo nádherně znějící Schubertovy varhany.

Zvláštností mnoha měst v Krušných horách byly důlní sklady. Sloužily k zásobování horníků a jejich rodin především potravinami. Důlní sklad v Marienbergu vznikl v letech 1806 až 1809 jako robustní čtyřpatrová budova z lomového kamene s polovalbovou střechou pokrytou břidlicí. Později byla budova skladu využívána jednak jako vojenský sklad, jednak pro další hospodářské účely. V letech 2002 až 2006 byl historický důlní sklad přestavěn v souladu s principy památkové péče na česko-německé kulturní centrum. Pozoruhodnou vnitřní dřevěnou konstrukci i vnitřní prostory místností se i přes další rozsáhlou výstavbu podařilo z velké části zachovat. Důlní sklad v Marienbergu je tak jediným v celém Krušnohoří, který se do značné míry dochoval v původním stavu.

Na klenáku zděného nadpraží na straně do ulice je vyobrazen zeměpanský erb, kolem kterého se pne vavřín. Budova opakovaně padla za oběť městským požárům. Dům má velké sklepení, orientované paralelně k ulici, s omítnutou valenou klenbou, která je vysoká 2,3 m. Dům má celkem tři sklepy, které všechny pochází z období založení Marienbergu. V některých místnostech je křížová klenba. V těchto prostorách, chráněných proti požáru, byly uloženy dokumenty Marienberského báňského úřadu, jako jsou báňské knihy, úřední spisy či nákresy. Původní vybavení báňského úřadu se nedochovalo. Po zrušení Marienberského báňského úřadu sloužil dům pro účely lesního vrchnostenského úřadu.

Tato věž je poslední z původně čtyř kulatých věží. Stály v rozích čtyřúhelníku tvořeného městským opevněním, ukazovaly do světových stran a byly pojmenované podle barev. Červená věž stojí na východě, zelená stála na jihu, bílá na západě a černá na severu. Všechny věže vyhořely v roce 1610 a pouze Červená věž byla znovu postavena. Věž má průměr 12 m, je 18,4 m vysoká a uvnitř jsou tři dřevěné podlahy spojené na pero a drážku. Původně byla zamýšlená jako shromaždiště zbraní, poté sloužila mimo jiné armádě jako prachárna a později byla pronajímána různým živnostníkům. Dnes ji využívá sousední gymnázium pro pořádání kulturních akcí.