##teaserTitle##
##teaserText##
##LINK##Das Kalkwerk, das sich in einer bewaldeten Landschaft zwischen den Gemeinden Stolzhain und Schmiedeberg (Háj bei Loučná pod Klínovcem und Kovářská) befindet, ist der bedeutendste erhaltene Nachweis des Abbaus und der Bearbeitung kalkhaltigen Gesteins für die Kalkherstellung im tschechischen Teil des Erzgebirges. Es handelt sich um ein bedeutendes technisches Werk – das älteste erhaltene Kalkwerk seiner Art in der Tschechischen Republik. Aus dem ursprünglichen Gebäude, das um Mitte des 19. Jahrhunderts vom Grafen Buquoy, Besitzer der hiesigen Herrschaft, gebaut wurde und seinem Zweck bis in die Mitte der 20er Jahre des 20. Jahrhunderts diente, haben sich zwei polygonale Schachtöfen und Reste weiterer Gebäude erhalten. Hinter dem Kalkwerk befindet sich ein Steinbruch, in dem dolomitischer Kalkstein abgebaut wurde.
Při návštěvě našeho dolu si můžete po asi 600 m dlouhé jízdě důlní dráhou prohlédnout působivé památky z doby těžby stříbra a kobaltu mezi lety 1733 a 1857 a těžby uranu společnosti SAG Wismut. Hlavní atrakcí je určitě 9 m vysoké vodní kolo, které bylo postaveno jako věrná, plně funkční kopie členy sdružení Verein Altbergbau. Při malé obchůzce po areálu dolu pak najdete ještě mnoho originálních strojů z dob hornické činnosti společnosti Wismut.
Součástí podpovrchového návštěvního dolu je řada strojoven a komor na vodní kola i různé nálezy získané během ražby či těžby. Návštěvní důl je přístupný přes štolu 81, která vznikla v souvislosti s dobýváním uranu v posledním období těžby. Fungovala jako směrná chodba a byla přímo propojená s nově vyhloubenými šachtami 79 a 117. Příčná chodba, která je pro návštěvníky zpřístupněna jen zčásti, má celkovou délku 903 m. V současné době lze zajet důlní drahou do přední části příčné chodby. Nově vyzděné ústí štoly 81 je současně vstupem do návštěvního dolu. Jižně od něj se nachází historicky významné ústí štoly Markus Röhling, která byla původně založena jako štola sv. Anny a celkem se táhne do délky téměř 8,6 km. Vyzdívka ústí štoly pochází z roku 1831. Ve venkovních prostorách u návštěvního dolu se nachází povrchový technický park. Cáchovna postavená v údolí řeky Sehma slouží jako moderní funkční budova pro návštěvní důl.
Frohnauský hamr (Frohnauer Hammer) sestává z železného hamru s příkopem, malé budovy s dílnou a panského domu. Hamr vzešel z obilního mlýna, jehož počátky údajně sahají až do raných dob vesnice Frohnau. Po objevení stříbrných rud byla v roce 1498 v přístavbě mlýna zřízena mincovna, která se pak v roce 1501 či 1502 přestěhovala do jednoho z domů na annaberském náměstí. Koncem 16. století mlýn zchátral. V roce 1621 došlo k zásadní přestavbě na hamr, ve kterém se krátkou dobu kovalo stříbro, později měď a nakonec železo. V roce 1692 hamr vyhořel a krátce poté byl znovu obnoven. Provoz hamru byl ukončen v roce 1904. Pak jej získal hamernický spolek založený roku 1907, který už v roce 1910 zřídil v hamru muzeum. Hamr poháněný vodní energií má půdorys ve tvaru písmene L, je postaven z lomových kamenů a má valbovou střechu pokrytou šindelem. Hamr byl poháněn vodou z řeky Sehma, která byla vedena samostatným příkopem od jezu umístěného asi 300 m nad hamrem.
Annaberský městský kostel je jednou z nejvýznamnějších pozdně gotických staveb v Sasku. Vyčnívající klenební prvky, charakteristické pro gotický sloh, jsou v kostele sv. Anny nahrazeny novými tvary a odlehčenými variantami kleneb. Na oltářích i různých konstrukčních prvcích můžeme již pozorovat renesanční prvky. V naplánovaném půdorysu města bylo určeno i exponované místo pro budoucí městský kostel. V roce 1499 došlo k položení základního kamene kamenného kostela. Kostel se vyznačuje několika stavebně technickými zajímavostmi. Je postaven jako trojlodní halový kostel, jeho sloupy nemají žádnou nosnou funkci. Ve střešní konstrukci jsou síly vycházející ze střechy odkloněny kolmo do vnějších zdí kostela. Výjimečný je portál do staré sakristie z roku 1518, který je považován za jeden z nejstarších renesančních portálů v Sasku. Ve dvacátých letech 16. století byly nainstalovány oltáře. Stavba kostela sv. Anny byla dokončena v roce 1525. V následujících staletích došlo k několika změnám ve stavební substanci. Po rozsáhlých rekonstrukcích si dnes kostel sv. Anny můžeme opět prohlédnout v jeho původním stavu ze 16. století. V kostele se nachází řada epitafů, včetně známých osobností báňského průmyslu.
Městské opevnění tvořily přibližně 2,5 km dlouhé městské hradby, pět bran, dvě fortny a 19 věží. Stavba městského opevnění byla zahájena v roce 1503 a dokončena byla v roce 1540. Z velké části byla financována z podílů, které město vlastnilo na dolech. Městská hradba byla vystavěna z lomových kamenů a vápna. Měla pět městských bran, jmenovitě Českou bránu (Böhmisches Tor), Buchholzskou bránu (Buchholzer Tor), Frohnauskou bránu (Frohnauer Tor), Mlýnskou bránu (Mühltor) a Wolkensteinskou bránu (Wolkensteiner Tor). Do městských hradeb byla včleněna sladovna u České brány, Prašná věž (Pulverturm), jatka či sýpka. Součástí obranného systému byl ochranný rybník začleněný v jihovýchodní části, který byl dříve označován také jako „koňský rybník“. Z městských hradeb se do současné doby dochovalo několik delších úseků. Kromě toho se zachovalo několik obranných věží, které byly v 19. století přestavěny a částečně jsou využívány jako obytné budovy. S částečným stržením městské hradby souvisí následná výstavba městských promenád.
Bývalý františkánský klášter byl postaven v letech 1502–12. Původně se jednalo o uzavřený areál zcela ohraničený čtyřmi vysokými budovami nebo klášterními zdmi. Hlavním vchodem do kostela kláštera byly tzv. „Krásné dveře“, kterým se dříve říkalo také „Zlatá brána“. Na budovu kláštera navazovala bezprostředně klášterní zahrada, která se rozprostírala až k městským hradbám a klášterní brance. K sekularizaci došlo již v roce 1539. Dochovaly se různé uměleckohistorické předměty i klášterní knihovna. V roce 1577 byly „Krásné dveře“ přestěhovány z chátrajícího klášterního kostela do kostela sv. Anny. Hlavní oltář klášterního kostela je dnes hlavním oltářem v kostele sv. Kateřiny v Buchholzu. Počátkem 19. století byly provedeny rozsáhlé demoliční práce. Dodnes se z kláštera dochovala pouze jedna chórová zeď klášterního kostela se šesti okenními otvory, pozůstatky obvodových zdí a různé sklepní prostory.
Kostel vybudovaný mezi lety 1502 a 1511 se nachází na severozápadní straně náměstí v Annabergu. Hornický kostel Panny Marie je jediným kostelem v Krušných horách, který bez výjimky financovalo dolní bratrstvo. Stavba byla zaplacena z příspěvků annaberského bratrstva. Až do konce těžební činnosti v annaberském revíru sloužil hornický kostel výhradně k pobožnostem horníků a k bohoslužbám konaným během hornických kvartálů a svátků. Hornický kostel byl několikrát zničen při požárech města. Jeho dnešní podoba pochází z roku 1736. K pozoruhodnému historickému inventáři kostela patří mimo jiné hornická kazatelna a historická lavice hornického bratrstva. Hornický betlém vystavený v kostele od jeho znovuotevření v roce 2005 představuje historické pojítko hornické tradice mezi minulostí a přítomností. Historický hornický zvon byl roztaven během první světové války. Nový zvon byl vysvěcen v roce 1996. Po rozsáhlé rekonstrukci byl hornický kostel znovu otevřen v roce 2005.
Velká annaberská radnice je jednou z nádherných světských staveb hornického města. Radnice se nachází v severovýchodním rohu náměstí Markt. Byla postavena v letech 1535 až 1538, následně však byla několikrát zničena při požárech. V roce 1731 vypracoval drážďanský dvorní architekt JOHANN CHRISTIAN NAUMANN (*1664 †1742) návrh nové radnice, který byl však stavbou z roku 1752 zrealizován jen částečně. Vedle pozůstatků kamenné věže s točitým schodištěm z 16. století jsou pozoruhodné zejména klenby v přízemí a zrekonstruovaný pokoj perkmistra. Nachází se v něm nejen významné erby, ale i vyobrazení horníků ze 17. století. V roce 2002 proběhly rozsáhlé renovační práce.
Annaberský báňský úřad je třípatrový řadový dům v ulici Große Kirchgasse – spojovací ulici mezi náměstím Markt a kostelem sv. Anny. Báňský úřad se vyznačuje fasádou malovanou v barokním slohu. Na sedlové střeše budovy jsou umístěny vikýře. V chodbě se zachovaly původní klenby.
Annaberský důlní sklad z konce 18. století, který byl postaven v klášterním areálu, je mohutná třípodlažní stavba s přestavěným podkrovím. Původně sloužil především pro skladování obilí a jiných produktů. Ve vstupní části přízemí se dochovaly původní klenby. Navzdory rozsáhlé rekonstrukci se dochovala mohutná charakteristická stavba tohoto bývalého špýcharu.
Malý dvoupodlažní řadový dům učitele počtů a elementární matematiky ADAMA RIESE (*1492, †1559) byl postaven kolem roku 1496/97. Budova, která byla později několikrát přestavěna, sloužila v 16. století jako obytný dům a škola. V letech 1981–83 a 2010 prošel dům rozsáhlou rekonstrukcí a od roku 1984 je využíván jako muzeum.
Budova byla postavena v roce 1507 jako sídlo kurfiřtského perkmistra a mincmistra ALBRECHTA VON SCHREIBERSDORFA. O 100 let později, od roku 1604, sloužila jako hostinec. V 18. století došlo ke sloučení se sousední budovou. V roce 1835 bylo přistavěno třetí patro. Úprava fasády proběhla v roce 1920. Jedná se o protáhlou stavbu s dvanácti osami a valbovou střechou. V přízemí se nachází různé klenuté místnosti, chodba je zdobená sklípkovou klenbou. V restaurační místnosti je bohatě zdobený dřevěný trámový strop.
Kolem roku 1500 postavil HANS STRUNTZ velkou kamennou jednopodlažní budovu. V přízemí byla použita pozoruhodná sklípková klenba. Jen několik let po stavbě domu, v roce 1508, byl jako nový majitel uveden hornický podnikatel LORENZ PFLOCK, který nechal dům rozšířit. K majitelům domu později patřili i UTHMANNOVI. Po roce 1847 byla dvoupatrová budova rozšířena o třetí patro. Od roku 1935 sídlí v této budově knihovna – dnešní městská a krajská knihovna. Dominantní budovu zdobí vstupní portál s lomeným obloukem a vstupní halou, která byla dříve využívána jako průjezd. Z ní odbočuje přístup ke schodišti. Místnosti v přízemí se vyznačují sklípkovými a hvězdicovými klenbami. Klenba se nachází i nad schodištěm. V horním patře je historický kazetový strop. Dveře jsou vsazeny do portálů se zdobeným ostěním.
Tento dvoupodlažní měšťanský dům je rozsáhlá, mohutná stavba, jejíž základy pochází nejpozději ze 16. století. Vyznačuje se silným základním zdivem postaveným na historických sklepních klenbách. Dům, který byl několikrát poškozen při požárech, prošel později novými přestavbami a stavebními úpravami. Nejvýznamnějším majitelem domu byl annaberský rodák LAZAR ERCKER (* okolo) 1528, †1594). ERCKER, který působil jako mincmistr a prubíř v Drážďanech a později v Kutné Hoře či v Goslaru, patří k nejvýznamnějším synům horního města Annaberg. Mezinárodní slávy dosáhl díky své Knize o prubířství, která poprvé vyšla v roce 1574 a dočkala se několika reedicí.
Nálezy stříbra v Krušných horách umožnily rozkvět saského hospodářství v 16. století. Lovecký zámek Augustusburg, vybudovaný v roce 1568 kurfiřtem Augustem I. Saským na hoře Schellenberg, svědčí působivým způsobem o blahobytu pramenícím z hornictví. Zásobování vodou bylo možné kvůli vysoké poloze…
Impozantní, až 30 m vysoké čedičové sloupy na vrchu Scheibenberg byly odkryty těžbou písku, štěrku a čediče a okolo roku 1800 sloužily jako referenční objekt v tzv. sporu neptunistů a plutonistů o vznik Země. Spor mezi freiberským učencem A. G. Wernerem (1749–1817) a skotským geologem J. Huttonem…
V souvislosti s plánovaným ukončením freiberské těžby na počátku 20. století došlo v regionu za finanční pomoci saského státu k vytvoření průmyslových podniků. Charakteristickým příkladem takovéhoto průmyslového odvětví zavedeného po ukončení těžby, jsou automobilové závody Elite v Brand-Erbisdorfu…
Porcelánka Kahla byla založena roku 1844 a do první světové války se stala jedním z nejdůležitějších výrobců porcelánu v Německu. Stavba výrobního závodu byla zahájena již v roce 1905 ve Freibergu, kde v té době právě končila těžba rud. K dalšímu rozšíření továrny došlo v letech 1911 a 1914. V té…
Cáchovna je jednopodlažní, původně zcela hrázděná stavba, která je uprostřed domu mírně ohnutá a má vysokou dvoupatrovou mansardovou střechou pokrytou břidlicí. V části, která je odvrácena od šachty, se zbytky hrázdění dochovaly pouze na zadní straně budovy. Štít a levá část průčelí jsou v současné době vyzděny.Přední část budovy směřující k šachtě je stále hrázděná. Mansardová střecha s malými polovalbami má na přední i zadní straně v obou patrech podkroví vikýře. Severovýchodní polovina je pokryta břidlicí, jihozápadní stranu tvoří šindele ze střešní lepenky. Domovní štíty jsou zakryty fošnami. Dům má novodobá, otevíravě sklopná okna, členěná na šest tabulek, a nové vstupní dveře. Parapety se nedochovaly.
Stoupovna s podzemní místností pro vodní kolo, postavená v letech 1816 až 1818, je dvoupatrová hrázděná stavba. Dvoupodlažní sedlová střecha má po obou stranách vikýře seřazené ve dvou řadách. Na straně odvrácené od šachty je na stoupovně umístěna malá zvonice. Hodinový stroj, který k této zvonici patří, se rovněž dochoval. Samotná stoupovna byla zásobována energií z podzemního vodního kola přes dvě úklonná tyčová ústrojí prostřednictvím odpovídajících tyčových drah, které končí ve stoupovně. Dispozice vnitřních místností se do velké míry dochovala v původním stavu.
Schneeberská radnice je velká klasicistní stavba s nápadnou věží, která vévodí celému náměstí. Přímo nad vchodem (půlkruhový portál) je umístěn velký pískovcový reliéf z roku 1911/12, na kterém je popsána legenda o prvním nálezu schneeberské rudy. Nad ním je pak velký barevný litinový reliéf se znakem města Schneeberg. Radnice je samostatně stojící budova se čtyřmi křídly a obdélníkovým nádvořím. Čelní strana radnice je zvýrazněna lizénami. Na štítové straně je umístěna radniční věž, která je ve spodní části čtvercová a v horní části osmistranná. Nad erbem se nachází dobře viditelná zvonkohra z míšeňského porcelánu, kterou věnovala rodina Schnorrových. Uvnitř radnice, která byla v roce 1911/12 zásadně přestavěna, najdeme malovaná vitrážová okna se schneeberskými motivy a vyobrazení různých řemesel. Na oknech jsou uvedena jména dárců. Malovaný kazetový strop je prací prof. Josefa Gollera. V centrální vstupní hale je plochý štukový strop. V radničním sále je velký obraz vyobrazující neustadtskou hornickou krajinu v tzv. „Heimatstilu“ (česky: domácí, regionální styl) od Carla Langeho z roku 1937.
Takzvaný knížecí dům je skvostná dvoupatrová barokní stavba, která vznikla na základech původního domu zničeného při požáru v roce 1721. Je připisován Johannovi Christianu Naumannovi. Fasáda zničená během druhé světové války v roce1945 byla obnovena mezi lety 1955 a 1957.
Kostel Nejsvětější Trojice uzavírá náměstí Fürstenplatz na jeho severozápadním konci. Název špitálního respektive nemocničního kostela se vztahuje k bývalé sousední nemocnici, která byla založena kolem roku 1500. Hřbitov kostela, který se v dnešní době rozprostírá na ploše téměř tří hektarů, je centrálním pohřebištěm Schneebergu. Byl založen kolem roku 1529 hned vedle nemocnice a rozšířen v roce 1701. Zajímavostmi hřbitova jsou epitaf vlastníka dolu Paula Lobwassera († 1606) a hrobka rodiny Schnorrů von Carolsfeld, postavená kolem roku 1800. Kostel Nejsvětější Trojice je sálový kostel, který byl částečně zničen při požáru v roce 1719, avšak již v roce 1739 byl znovu obnoven. Kostel je postaven z lomových kamenů, má ze tří stran uzavřený chór a průčelí se dvěma věžemi. Věže postavené v roce 1846 v období historismu zdobí špičaté routové střechy. Na jejich výstavbu přispěl obchodník Carl Hänel. Kostel je členěn opěrnými pilíři, mezi nimiž jsou okna s plochými oblouky. Sál v kostele má dřevěnou zrcadlovou klenbu a ze tří stran jednopatrové galerie. Původní vybavení kostela se nedochovalo.
Trögerův či Schmeilův dům je pojmenován po svých dočasných majitelích v 17./18. století (rodina lékárníka/člena rady), popř. po vydavateli Karlu Schmeilovi (v roce 1891 převzal vydavatelství Goedsche). Dvoupatrová rohová budova (Fürstenplatz 1) v bezprostřední blízkosti radnice obklopuje nepravidelné nádvoří s arkádami s půlkruhovými oblouky. Obě rohová průčelí jsou zdobena rozsáhlým plochým štukem (květy, listy, svitky, kartuše, busty, lvi a další ornamenty). V přízemí domu se dochovaly štukové stropy, které byly posléze zrekonstruovány. Schodiště má křížovou klenbu. Rohová průčelí jsou zakončena mansardovou střechou pokrytou břidlicí. Hlavním vchodem z náměstí Fürstenplatz vstoupí návštěvník do centrálního vstupního prostoru, který můžeme považovat za příklad barokní tvorby po roce 1720. Kromě bílého štuku je fasáda domu natřena světle růžovou barvou.
Pozdně gotický kostel sv. Wolfganga, který je jedním z charakteristických znaků celkového pohledu na město, byl postaven mezi lety 1516 až 1540 na příkaz kurfiřta Friedricha III. Saského (zvaného Moudrý). Do stavby kostela byl začleněn jeho menší předchůdce, který vznikl v souvislosti se založením horního města Schneeberg po nalezení rudy v roce 1470. Stavba kostela byla financována prostřednictvím hornické daně vybrané od horníků a majitelů dolů. V 17./18. století byl kostel přestavěn v barokním slohu. Při velkém schneeberském požáru v roce 1719 byl kostel těžce poškozen, ale následně opět obnoven. V dubnu 1945 byl kostel téměř úplně zničen během leteckého útoku. Zůstaly jen vnější obvodové zdi. Po roce 1952 byl vnitřek i vnějšek kostela částečně zrekonstruován s využitím historických stavebních materiálů. V roce 1996 byl nově vysvěcen i umělecky a kulturněhistoricky významný oltář, který byl v mezidobí zrestaurován.
Cáchovna dolu Gesellschaft byla postavena kolem roku 1830 a je nejvýraznější a největší cáchovnou ve schneeberském revíru. Dvoupodlažní dům je kompletně hrázděný a má velkou dvoupatrovou sedlovou střechu s polovalbami a pravidelně uspořádanými vikýři ve dvou řadách nad sebou. Západní štít je kompletně zakryt fošnami. Početná kompletně zrekonstruovaná okna jsou natřená ochranným nátěrem v zelené barvě. Okna v přízemí bývala osazena okenicemi, které se však nedochovaly. Od roku 1947 byly v domě pracovní a provozní prostory a byl rovněž využíván jako obytný dům. Po roce 1995 byl příkladným způsobem zrekonstruován v souladu s principy památkové péče a při rekonstrukci byla do obnovené stavby začleněna i zachovalá stavební substance.
Kovárna byla postavena v roce 1839 jako dlouhá, plochá, jednopatrová zděná budova a byly v ní umístěny dvě kovářské výhně. Od roku 1947 našla nové využití jako obytný dům. Nad vchodovými dveřmi je uveden rok výstavby. Sedlová střecha a štítové strany jsou obloženy šindelem. Původní dvojitá okna kovárny členěná na 16 tabulek se včetně vnějších oken dochovala dodnes.
Studniční dům nálezné jámy Gesellschaft, tedy vodní rezervoár, byl v 19. století pravděpodobně zabudován do opěrné zdi haldy. Svým vnějším tvarem se tato osmiúhlá neomítnutá stavba s břidlicovou jehlanovou střechou podobá prachárně.
Schneeberský plavební kanál o délce zhruba 15 km byl vybudován v letech 1556–1559, aby zásoboval naléhavě potřebným dřevem hutě u Schneebergu a Schlemy. Začíná u restaurace Rechenhaus v Albernau, kde jej napájí vodou řeka Zwickauer Mulde (Cvikovská Mulda). Úzký kanál vede na násypu podél svahu řeky…
V dole Weißer Hirsch, poprvé zmíněném v 17. století, se těžila stříbrná ruda a později také vizmutové, kobaltové a niklové rudy. Spojení několika dolů do podniku Schneeberger Kobaltfeld v roce 1880 za účelem těžby rud na výrobu modré barvy přiřklo tomuto dolu centrální roli. Důl byl znám po celém…
Centrálním objektem komplexu sauberské hlavní a svislé šachty je šachetní budova. Třípodlažní budova byla postavena během hloubení hlavní a svislé šachty v roce 1855 a několikrát přestavěna. Přízemí a první patro tvoří omítnuté cihlové zdivo. Druhé patro a štíty jsou hrázděné a částečně i vyzděné. Hrázdění bylo později obloženo dřevem. Toto bednění je nyní zakryté umělou břidlicí. Sedlová střecha budovy byla v roce 1964/65 rozšířena o oplocení kolem těžní věže. Původní těžní věž byla nahrazena modernější konstrukcí, která byla uvedena do provozu v roce 1966.
Po bývalé třídírně v Morgenröthe, která byla v provozu až do roku 1825, se dochovaly trosky zdiva z lomového kamene. V roce 1872 byla třídírna přestavěna na skladiště rudy, které bylo zbouráno – až na základy, které jsou viditelné dodnes – v roce 1925.
Kulturní dům je nejrozlehlejší a nejmladší budovou celého komplexu Sauberské hlavní a svislé šachty. Postaven byl kolem roku 1955. Vstupní prostor a schodiště nad ním jsou mírně předsazeny před budovou. Okna schodiště jsou velká a v přízemí je doplňují troje dveře. Celá vystupující část se vyznačuje neomítnutým zdivem z šedých cihel. Okenní a dveřní rámy jsou natřené na červeno. Kulturní dům má ještě další dvě zajímavosti. Naproti vchodu se v přízemí nachází celonástěnná malba s hornickým motivem. Druhá zajímavost je umístěna v horním patře. Jedná se o kulturní sál, který se dochoval v původním stavu. Z jeho vybavení dýchne na návštěvníka původní atmosféra 50. let 20. století. Střecha kulturního domu je na jedné (jihovýchodní) straně osazena fotovoltaickým systémem. Při rekonstrukci byla střecha pokryta černou břidlicí.
V budově se dnes nachází muzeum návštěvního dolu a kavárna „Sauberg Klause“. Byla postavena roku 1916 jako zámečnická dílna či kovárna, později sloužila jako skladiště a správní budova. Jednopodlažní stavba má na straně do ulice pravidelně uspořádané okenní otvory se dvěma různými typy oken, které doplňuje vchod s předsazenými schody. Na jižní straně je vchod s dvoukřídlými dřevěnými dveřmi a dřevěným opláštěním. Na straně do ulice má dům valbovou střechu se čtyřmi vikýřovými okny a jedním pultovým vikýřem.
Památník věnovaný horníkům je věžovitá stavba, jež byla nově postavena z lomových kamenů v roce 2003 hornickým pohřebním bratrstvem. Památník připomíná někdejší věž Oswalda Barthela, která stála v areálu mezi lety 1928 a 1985. Ve věži jsou umístěny pamětní desky na památku zesnulých horníků ehrenfriedersdorfského revíru s uvedenými jmény.
Dům tesaře a hutní škola jsou propojeny mezilehlou budovou. Pravoúhle orientovaná sedlová střecha mezilehlé budovy pokrytá taškami spojuje sedlovou střechu domu tesaře s valbovou střechu školy ve stejné okapové a hřebenové výšce. Na střechách jsou použity různé střešní konstrukce, jako pultové vikýře nebo tzv. volská oka. Tesařský dům s řeznickým pultem i přilehlá škola byly postaveny kolem roku 1612. Starší část stavby byla postavena v roce 1537 jako stáj a později byla využívána jako obytný dům učitele a zároveň jako škola. Na budově je umístěna tabulka s letopočtem 1627. V roce 1873 proběhla rekonstrukce přízemí, kde z původní tesařské dílny vznikl prostor pro parkování vozů. Jižní část přízemí tesařského domu trvale obýval řezník vycezovací hutě.
Západní brána je nejvýraznějším vstupem do areálu vycezovací hutě. Původně, po posledním požáru přilehlé budovy v roce 1675, byla u tohoto vstupu do areálu hutě postavena vrátnice s průjezdem, která však byla v roce 1856 opět zbourána. Namísto toho zde společnost Sächsische Kupfer- und Messingwerke F. A. Lange vybudovala ozdobnou bránu. Dva kamenné sloupy z lomového kamene s členěnými hlavicemi jsou zakončeny stanovou střechou s měděnými špičkami zdobenými koulemi. Oblouk brány spojující oba sloupy s výzdobou připomínající cimbuří chrání sedlová stříška. Samotná brána je dvoukřídlá a dřevěná. Na sloupech jsou osazeny dva erbovní kameny zdobené volutami. Na jižním kameni je uveden nápis: „ZALOŽENO ROKU 1567 HANNSEM LIENHARDTEM Z ANNABERGU ZAKOUPENO ROKU 1567 KNÍŽETEM AUGUSTEM“.
Po zahájení provozu elektrárny byla původní elektrocentrála, tzv. Lichthaus, přestavěna na obytnou budovu. Budova je přímo spojena s výstavbou elektrocentrály v letech 1895–1905. Výstavba zařízení pro zásobování energií umožnila dodávat elektřinu do závodu a částečně i do okolí. Jednopodlažní budova se vyznačuje podezdívkou z přírodního kamene, klenutými okny a plochou sedlovou střechou a v současné době je stále využívána jako obytný dům.
Obytný dům soudce Christopha Langeho byl podle letopočtu vytesaného do prahového trámu hrázděné konstrukce postaven v roce 1611. Trámy jsou zdobeny výžlabky. Dvoupatrový dům s původními malými okenními otvory je v přízemí zděný a horní patro je hrázděné. Západní hrázděná konstrukce byla později nahrazena mohutnou vyzdívkou. Hrázděná konstrukce se vyznačuje průběžnými nadokenními a podokenními paždíky a částečně dochovanými jednoduchými ondřejskými kříži. Dům má taškovou sedlovou střechu.
Hutní šenk je jednou z nejreprezentativnějších budov v areálu. Původně se jednalo o panský dům měděného hamru, který zároveň sloužil jako obytný dům pro směnového mistra. Po výstavbě samostatného domu pro směnového mistra byla budova po roce 1568 využívaná jako hutní šenk. Vycezovací huť vlastnila vlastní výčepní povolení. Hutní šenk, který pochází pravděpodobně z 16. století, je dvoupodlažní budova se zděným přízemkem, hrázděnou konstrukcí v horním patře a částečně vybudovaným podkrovím. Mírně převislou sedlovou střechu pokrytou břidlicí rozděluje po obou stranách pultový vikýř se šesti resp. sedmi okny. Nad jihovýchodním štítem se nachází mědí pobitá zvonice s lucernou a hutním zvonem z 19. století.Na štítu je přímo pod zvonicí umístěn skvostný ciferník hodin vycezovací huti zdobený plátkovým zlatem.
Takzvaný dům prubíře rudy je jednou z pozoruhodných a velkých budov v areálu vycezovací huti. Dům je dvoupatrový a je rozdělen na hlavní budovu a severozápadní přístavbu. Obě budovy jsou dvoupodlažní a mají sedlovou střechu s vikýři. Přízemí obou budov je zděné, zatímco horní patra a štíty jsou hrázděné. Při přestavbě domu prubíře rudy a přilehlého skladu mědi byla za použití původní stavby dřívějšího skladu mědi postavena přístavba s arkýřem a kruhovými okny v přízemí. Původně se zde skladovala hutní měď určená k prodeji. Základy domu a skladu mědi se datují do doby kolem roku 1586.
Takzvaný dům směnového mistra je jednopatrová zděná budova s vysokou valbovou střechou. Mírně převislá šindelová střecha má několik střešních nástaveb ve formě volských ok. Štíty domu jsou pobity prkny. Uspořádání okenních a dveřních otvorů pravděpodobně odpovídá původnímu uspořádání z období výstavby domu. Okna i dveře jsou orámovány šambránami. Mezi domem směnového mistra a domem prubíře rudy, který je od něj na severozápad, se nachází vodní příkop, který směřuje od Dlouhé huti a původně ústil do dřívějšího hutního rybníka u rafinačního domu.
Tato budova je dalším příkladem malého jednopodlažního domku hutníků o ploše cca 80 m2. Tento obytný dům se od ostatních dělnických domů odlišuje stavebním uspořádáním, protože je obrácen štítem k průjezdu hutí. Dlouhá strana domu však zároveň vede rovnoběžně s vodním příkopem neboli odvodňovacím kanálem Dlouhé huti, který pokračuje východním směrem. Dům byl pozměněn a má nová velká okna, která neodpovídají původnímu dispozičnímu uspořádání, a asymetricky umístěný vchod. Sedlová střecha a štíty jsou kryty azbestovým šindelem a střecha není členěna žádnými vikýři.
Malé domky hutníků byly budovány již při založení vycezovací huti, aby odborníci, kteří zde pracovali, mohli v areálu i bydlet. Bylo to nezbytné, protože huť nebyla v nepřetržitém provozu. V inventurních seznamech z roku 1567 je uvedeno 8 dělnických domů. Pravděpodobně z bezpečnostních důvodů a kvůli ochraně proti požárům se nacházely vedle výrobních budov. Seifertův domek je malá jednopodlažní budova s podlahovou plochou cca 60 m². Dům má na obou podélných stranách vždy dvě okna a jeden dveřní otvor a na štítové straně vždy po jednom okně v přízemí a ve štítu. Dům má šindelovou valbovou střechu s volským okem na jižní straně. Dochované hrázdění uvnitř domu naznačuje, že byl dům původně kompletně hrázděný.
Základní rysy dělnického obytného domu se pravděpodobně datují taktéž do 16. století. Je včleněn do řady sousedních obytných domů podél cesty vedoucí skrz hutní areál. Zatímco vzhled pláště budovy pravděpodobně odpovídá originálu, její charakter byl výrazně změněn přestavbami. Jednalo se o změny dispozičního řešení, velikosti a druhu oken, novou přístavbu s pultovou střechou v zadní části budovy, úpravu velké sedlové střechy kryté šindelem ze střešní lepenky a v neposlední řadě i o změnu barvy omítky.
Severně od dělnických domů a jihovýchodně od rafinačního domu, avšak stále ještě uvnitř areálu obehnaného hutní zdí, se nachází hutní kovárna. Jedná se o dvoupodlažní budovu se zděným přízemkem a hrázděnou konstrukcí v horním patře. Východní štít je zcela vyzděný, západní štít byl obložen břidlicí. Kovárna měla sedlovou střechu pokrytou střešními taškami, která byla v roce 2008 zbourána včetně štítů. Kovárna byla v provozu do roku 1867 a poté byla přestavěna na obytný dům.
Spolu s Dlouhou a rafinační hutí patřila původně budova shánírny k významným hutním stavbám v technologickém procesu vycezování a dalšího zpracování výrobků, zejména při dalším zpracování stříbra, které se v procesu vycezování vázalo na olovo. Ve shánírně byla velká sháněcí pec, do které byl vzduch potřebný k odhánění dodáván dvěma dmychadly. Obě dmychadla byla poháněna vodním kolem. Ve shánírně se vedle různých skladovacích prostor nacházela laboratoř, koupelna a dočasně také mincovna (i pro měděné mince) vycezovací huti. Po ukončení vycezování byl zrušen i proces odhánění, budova se začala využívat jako skladiště a od roku 1886 jako slévárna. Při požáru v roce 1903 shořela shánírna na popel a na jejím místě byla následně postavena nová moderní budova slévárny.
Dlouhá huť byla nově postavena v roce 1562 a tvořila technologické a architektonické centrum vycezovací huti. Jednopodlažní budova byla 36 metrů dlouhá a 21 metrů široká. Na severní straně Dlouhé huti stála prubířská budova, ve které byl zkoumán obsah kovů u surovin určených ke zpracování. Mezi další přístavby patřila komora, kde se připravovala směs uhelného prachu a hlíny, pražírna a komora na vodní kolo. Tři vodní kola umístěná přímo v budově poháněla svými dlouhými hřídelemi dmychadla pro pět šachtových pecí a dvě menší rafinační nístějové výhně. Na východní stěně budovy byla jedna sušicí a pět ságrovacích pecí. V roce 1952/53 byla Dlouhá huť do základů zbourána. Pro názorné předvedení techniky používané v této huti a technologických procesů vycezování byla později provedena rekonstrukce různých zařízení, včetně různých druhů pecí a dmychadel, a to převážně na jejich původních místech.
Východně od Dlouhé huti stála velká a malá uhelna. V těchto skladištích se skladovalo velké množství dřevěného uhlí nezbytného pro různé hutní procesy. Východní stěny uhelen sloužily současně jako hutní zeď areálu. Základové zdivo velké uhelny je jen stěží rozpoznatelné, protože bylo začleněno při přestavbě na volnočasové centrum (mj. bowlingová a kuželková dráha, střelnice).
Jednoduchá, později několikrát pozměněná, přestavěná a rozšířená budova Staré faktorie byla postavena v roce 1604 jako obytný dům pro faktora vycezovací huti HIERONYMA EYMERA. Komplex budov byl původně zřízen jako malý dvůr, dnes však stojí už jen hlavní budova na severovýchodě a sousední přístavba. Stará faktorie je dvoupatrový, dnes mohutně zděný podsklepený dům se sedlovou střechou pokrytou šindelem ze střešní lepenky s pultovými vikýři. Již zmíněná starší přístavba se vyznačuje valbovou střechou. Výrazně mladší dvoupodlažní přístavba na jihovýchodě má také sedlovou střechu, která však nedosahuje stejné hřebenové výšky jako střecha hlavní budovy. Hlavní vchod do vyvýšeného přízemí je přístupný přes venkovní schodiště na severovýchodní podélné straně budovy. Od roku 1848 až do roku 1886 byla budova využívána jako nová škola.
Jižně od velké stodoly stojí velká, navenek nenápadná budova stáje s podlahovou plochou téměř 540 m2. Má plochou sedlovou střechu pokrytou střešní lepenkou. Uvnitř stáje byly jako nosné prvky použity litinové sloupy.
Původní panský dům, ve kterém později sídlila faktorie, v současné době vévodí celému komplexu huti. Spodní ze tří podkrovních pater bylo přestavěno pro obytné účely. Střecha byla proto na obou stranách opatřena pultovými vikýři ve dvou úrovních. Centrální budova byla postavena kolem roku 1560 rodinou UTHMANNŮ a později byla několikrát přestavěna. Poté, co vycezovací huť získal saský vládce, byla budova přestavěna a nacházely se v ní komnaty kurfiřtské rodiny a jejího služebnictva. První přestavbu panského domu KURFIŘTEM CHRISTIANEM připomíná replika kurfiřtské erbovní desky nad vchodem na východní straně panského domu, na které stojí letopočet 1586 a kterou drží dva hutníci, a nápis, který je uveden pod ní. Dům sloužil stejnou měrou jako faktorie a jako obytný dům faktora a současně se využíval jako sklad.
Centrální areál vycezovací huti včetně Dlouhé huti, shánírny a hutního šenku byl původně obehnán dřevěným plotem a později palisádami. Události třicetileté války ukázaly, že tento ochranný val nebyl v období válek dostačující. Na základě této zkušenosti byla v letech 1656 až 1694 postavena zeď z lomových kamenů, která byla celkem 1019 m dlouhá a asi 2,1 m vysoká. Dále byla zeď opatřena střílnami. Z této zdi se dochovaly části na severozápadě mezi západní bránou a rafinačním domem, na východě v oblasti východní brány a hutní kovárny a v prostoru hutní brány východně od nové faktorie, u panského domu. Do vycezovací huti se bylo možné dostat přes zajištěné brány. Skrz tzv. hutní bránu bylo možné dojít od panského domu k Dolnímu a Hornímu hutnímu rybníku.
V roce 1580, za období faktora Heinzeho, byla stará budova hamru, tzv. Malý hamr, přestavěna na pivovar. Právo vařit a točit pivo patřilo již od založení vycezovací huti mezi výsady, které jí byly uděleny. Spolu s reprivatizací vycezovací huti v roce 1873 byl pivovar přebudován na tesařský dům. Budova pivovaru je jednopodlažní, má sedlovou střechu pokrytou taškami a její východní hrázděný štít je proveden v úhlu téměř 45° k okapové straně budovy. Jihovýchodně od domu stojí jednopodlažní přístavba o podlahové ploše cca 150 m2. Severovýchodně od pivovaru se nacházela dnes již zbouraná stoupovna vycezovací huti.
Dům vozky je jednou z novějších budov uvnitř hutního areálu obehnaného zdí. Má půdorys ve tvaru písmene L, je jednopodlažní a má přestavěné podkroví. Dvě přilehlé budovy mají dvě přečnívající sedlové střechy pokryté břidlicí a pultové vikýře. Budova, která je nyní využívána jako obytný dům, byla postavena v roce 1907. Naproti domu stála bouda pro vůz.
Energetická elektrocentrála byla postavena v letech 1905/06. Energetická centrála využívala pro výrobu elektřiny dvou Francisových turbín s příslušnými generátory. Pohonná voda, která sem byla přiváděna z Rothenthalu, byla vedena potrubím od tzv. Lichthausu pod Dolním rybníkem do turbín. Pro období sucha měla huť k dispozici lokomobil od firmy Lanz o výkonu 120/180 kW. Dnes zkrácený komín byl postaven pro zařízení určené na výrobu páry. Celá energetická centrála se rozkládá na ploše více než 650 m2 a vyznačuje se typickou průmyslovou architekturou z období počátku 20. století. Jako dekorativní prvky byly použity kabřince. Budova se dále vyznačuje obloukovými železnými rámovými okny a plochými sedlovými střechami. Výroba energie sice byla dostatečná pro zásobování okolních budov a průmyslových provozů elektrickým proudem, pro pohon energeticky náročných válcovacích stolic byla však i nadále využívána vodní pára a vodní energie.
Systém zásobování vycezovací huti vodou lze v zásadě rozdělit podle využívání vody z řek Flöha nebo Natzschung. Vzhledem k morfologii a zároveň i značnému množství vody byl pohonné vody pro technická zařízení vycezovací huti dostatek. Voda z řeky Natzschung byla odebírána z několika menších jezů a dodávána do hnacích strojů prostřednictvím vodních příkopů a náhonů. Jako hnací ústrojí se nejčastěji používala vodní kola, která poháněla v areálu huti početná dmychadla potřebná pro nejrůznější procesy. Většinou se jednalo o truhlíková dmychadla. Vodní kola kromě toho přes vačkové hřídele poháněla například také chvostové hamry, stoupovny a další technická zařízení. Pro akumulaci vody k zásobování pohonnou vodou se v obdobích sucha využívala voda nashromážděná v umělých nádržích, kterým se zde říkalo hutní rybníky. Rozlišovalo se mezi Horním a Dolním hutním rybníkem. Třetí rybník, který byl zasypán začátkem 20. století, se nacházel mezi dělnickými domky a rafinačním domem. Vodu bylo možné přivádět k příslušným spotřebičům prostřednictvím různých vodních příkopů. Většina struh v oblasti se dochovala dodnes, avšak část z nich, zejména v areálu vycezovací huti, je dnes již bez vody.
Faktorský rybník je největší ze tří hutních rybníků. Je téměř 150 m široký a přibližně 100 m dlouhý. Přibližně uprostřed rybníka je uměle navezený ostrov.
Západně od Dolního hutního rybníka, přímo u horního hutního náhonu, v blízkosti horní hutní brány stojí historický stavební klenot – altán faktora vycezovací huti AUGUSTA ROTHEHO. Dřevěný altán opatřený stanovou střechou pokrytou mědí má podlahovou plochu pouhých 16 m2. Uvnitř altánu jsou různé citáty z žalmů a částečně obnovená původní barevná výzdoba, vytvořená s použitím místních kobaltových barev.
Měděný hamr postavený kolem roku 1534/37, který je dnes označován jako Starý hamr, se nachází mimo areál huti, východně od hutní zdi, která se v této oblasti dochovala. V letech 1958–1960 bylo technické vybavení hamru opraveno za použití vybavení z Nového hamru. Technické vybavení sestává ze tří chvostových hamrů poháněných vodním kolem přes vačkový hřídel. Druhé vodní kolo pohání prostřednictvím tyčového ústrojí dmychadlo. Komory na vodní kola jsou umístěny na východní straně budovy. Přímo nad kovářskou výhní se nachází nápadný komín, který je veden do hřebenové výšky Starého hamru a zakončený korunkou. Až do roku 1914 sloužil hamr k výrobě měděných plechů a jejich zpracování na předměty denní potřeby, např. nejrůznější mísy a kotlíky. Po svém obnovení v roce 1960 je hamr využíván jako přístupná technická památka.
Vznik hutního mlýna se váže k počátkům vycezovací huti. Jako stavitel je uveden Christoph UTHMANN v roce 1537. Hutní mlýn měl původně tři mlecí složení. V průběhu doby byla huť několikrát zničena nebo poškozena při požárech, povodních nebo válečných událostech a následně opět obnovena. Mlýn byl provozován jako nájemní mlýn a pro obytné účely byl rozšířen až po roce 1945. Od roku 1986 byl upraven na obytný dům s kavárnou. Mlýn má dnes podobu masivní zděné stavby se sedlovou střechou a přestavěným podkrovím. Na severní straně budovy se nachází dvoupatrová přístavba, která je taktéž opatřena sedlovou střechou.
Rafinační dům vycezovací huti Olbernhau-Grünthal se nachází jen pár metrů západně od hutního mlýna, na vnější straně zdi chránící areál. I jeho výstavba sahá až do počátků vycezovací huti, protože byl postaven kolem roku 1560 rodinou UTHMANNŮ. Proces rafinace předtím probíhal v Dlouhé huti. Rafinační dům byl jednou z největších budov vycezovací huti. Jeho rozloha činila téměř 280 m2. Po ukončení provozu vycezovací huti byla budova využívána jako rafinační huť, později jako drátovna nebo dílna, a v současné době funguje jako prodejna. Tyto změny ve využití budovy vedly k jejím opakovaným rozsáhlým přestavbám. Dnes se jedná o jednopatrovou budovu s mohutnou sedlovou střechou, která byla rozšířena o nadstavbu s pultovou střechou (s vikýřem) v jižní polovině budovy. K severní štítové zdi přibyla přístavba.
Nový hamr, jehož základy pochází taktéž z 16. století, stojí na levém břehu řeky Flöha. Do provozu byl uveden v roce 1586. V komoře na vodní kolo, orientované směrem k řece Flöha, se nacházela dvě vodní kola o průměru přibližně 8,5 m. Jedno pohánělo tři různě velké chvostové hamry a druhé dvojité dmychadlo u kovářské výhně. Druhé, menší dmychadlo bylo ovládáno ručně a sloužilo k zahřívání menších výkovků. Oddělená místnost v přízemí původně sloužila jako uzamykatelný sklad mědi. Na špalcích tří odlišných chvostových hamrů se nacházely příslušné kovadliny. Technické zařízení hamru, které bylo provozuschopné ještě v první polovině 20. století, bylo v roce 1960 přestěhováno do Starého hamru. V horní hrázděné části budovy, jež byla pravděpodobně přistavena až později, se vedle správních prostor nacházel také byt mědikovce.
Brána byla postavena v roce 1545 a je poslední dochovanou z původně pěti městských bran. Do roku 1684 zde vyzváněl tzv. hornický zvon, který oznamoval střídání směn. Po roce 1684 byl přestěhován do kostelní věže. Na vnější straně brány jsou dodnes viditelné drážky pro padací mříž. V průchodu brány jsou patrné kruhy pro vnitřní a vnější bránu, ke kterým se upevňovaly závěsy brány. Dnešní řezbářský domek přistavený přímo k bráně dříve sloužil jako strážnice. Stráže hlídkovaly na městských hradbách a v závislosti na ročním období měly brány různé otevírací doby. Věž je čtyřpatrová. Od roku 1966 do roku 2006 zde sídlilo národní muzeum, které je od té doby umístěno v důlním skladu jako Muzeum česko-saského Krušnohoří. Věž se dnes využívá pro pořádání kulturních akcí.
Opevnění hornického města Marienberg bylo postaveno teprve v letech 1541 až 1566 a na jihu ani na severu se nedrželo původního půdorysu města. Před hradbami byly příkopy naplněné vodou. Městské hradby, ze kterých se dodnes dochovaly pouze krátké úseky u Šopavské brány a u Červené věže, byly vyzděny z místních lomových kamenů s vápnem a na straně obrácené směrem do města byly zpevněné pomocí opěrných oblouků. V 19. století byla stržena většina městských hradeb, tři městské věže i čtyři městské brány. Z původně pěti bran zasazených do podélné strany marienberských městských hradeb se dochovala pouze Šopavská brána z roku 1545. Červená věž je poslední dochovanou městskou věží marienberského opevnění.
U příležitosti zavedení reformace v Sasku vévodou Jindřichem IV. Saským byl v letech 1536 až 1537 založen farní kostel. Nebyl však postavený na exponovaném místě přímo na náměstí, jak to bývalo ve středověku obvyklé, ale trochu stranou. Byl vybudován v letech 1558–1564 jako trojlodní pozdně gotický halový kostel se sedmi klenebními poli pod vedením kamenického mistra Wolfa Blechschmidta z Pirny podle vzoru velkých městských kostelů v Annabergu, Schneebergu a Pirně. Při největším požáru v marienberské historii v roce 1610 kostel téměř kompletně vyhořel, a to až na vnější zdi, věž a sakristii, a byl znovu vystavěn v letech 1616 a 1667–1675. Celková vnější délka činí 56 m a věž kostela je vysoká 60 m. Uvnitř kostela se nachází významné zachované vybavení ve stylu raného baroka s italským vlivem pocházející z různých století nebo nádherně znějící Schubertovy varhany.
Zvláštností mnoha měst v Krušných horách byly důlní sklady. Sloužily k zásobování horníků a jejich rodin především potravinami. Důlní sklad v Marienbergu vznikl v letech 1806 až 1809 jako robustní čtyřpatrová budova z lomového kamene s polovalbovou střechou pokrytou břidlicí. Později byla budova skladu využívána jednak jako vojenský sklad, jednak pro další hospodářské účely. V letech 2002 až 2006 byl historický důlní sklad přestavěn v souladu s principy památkové péče na česko-německé kulturní centrum. Pozoruhodnou vnitřní dřevěnou konstrukci i vnitřní prostory místností se i přes další rozsáhlou výstavbu podařilo z velké části zachovat. Důlní sklad v Marienbergu je tak jediným v celém Krušnohoří, který se do značné míry dochoval v původním stavu.
Na klenáku zděného nadpraží na straně do ulice je vyobrazen zeměpanský erb, kolem kterého se pne vavřín. Budova opakovaně padla za oběť městským požárům. Dům má velké sklepení, orientované paralelně k ulici, s omítnutou valenou klenbou, která je vysoká 2,3 m. Dům má celkem tři sklepy, které všechny pochází z období založení Marienbergu. V některých místnostech je křížová klenba. V těchto prostorách, chráněných proti požáru, byly uloženy dokumenty Marienberského báňského úřadu, jako jsou báňské knihy, úřední spisy či nákresy. Původní vybavení báňského úřadu se nedochovalo. Po zrušení Marienberského báňského úřadu sloužil dům pro účely lesního vrchnostenského úřadu.
Tato věž je poslední z původně čtyř kulatých věží. Stály v rozích čtyřúhelníku tvořeného městským opevněním, ukazovaly do světových stran a byly pojmenované podle barev. Červená věž stojí na východě, zelená stála na jihu, bílá na západě a černá na severu. Všechny věže vyhořely v roce 1610 a pouze Červená věž byla znovu postavena. Věž má průměr 12 m, je 18,4 m vysoká a uvnitř jsou tři dřevěné podlahy spojené na pero a drážku. Původně byla zamýšlená jako shromaždiště zbraní, poté sloužila mimo jiné armádě jako prachárna a později byla pronajímána různým živnostníkům. Dnes ji využívá sousední gymnázium pro pořádání kulturních akcí.
Rozvoj krušnohorského průmyslu pojiv od 16. století po 20. století dokumentuje vápenka Lengefeld. Ucelený komplex památek nesmírného významu umožňuje celistvý pohled na historii těžby, zpracování a úpravu vápence stejně jako s tím související administrativu a sociální správu. Uprostřed historického…
Grüner Graben (Zelený příkop), kterým dodnes protéká voda a jenž se ve značné míře dochoval v původním stavu, je jednou z nejdůležitějších památek těžby stříbrných a cínových rud v oblasti okolo Pobershau. Je příkladem vodohospodářských zařízení v hornické oblasti Marienberg. Umělý příkop, vytvořený…
Jediná kompletně zachovaná historická dílna na výrobu soustružených obručí, poháněná vodní silou, a hornický kostel v Seiffenu dokumentují odklon od hornictví k zpracování dřeva v horním Krušnohoří od 18. Století a vznik dnes světoznámého krušnohorského uměleckého zpracování dřeva, jež je typickým…
Jako jedna z nejlépe dochovaných papíren a továren na výrobu lepenky v Německu představuje papírna v Niederzwönitzu výrobu papíru jako obor, který sloužil pro potřeby hornictví. Papírna začala v roce 1568 vyrábět ruční papír z důvodu nárůstu horní správy a s tím související korespondence. Papírna se…
Zámek, poprvé písemně zmíněný v roce 1212 a přestavěný v letech 1555 až 1558 na lovecký zámek, dodnes výrazně ovlivňuje podobu města Schwarzenberg. Kdysi zde sídlila vrchnostenská a zemská správa těžby cínových a železných rud v západním Krušnohoří. Zámek se třemi křídly zahrnujícími palác,…
Reprezentativní budova ředitelství společnosti Wismut v Chemnitzu byla zřízena v roce 1954 v rámci změny sovětské akciové společnosti Wismut na sovětsko-německou akciovou společnost (SDAG). Centrální úlohu měly v tomto centru dvě monumentální hlavní budovy v neoklasicistním slohu: budova na adrese…
Hornická nemocnice v Erlabrunnu je příkladem sociálních zařízení, která vznikala v kontextu s těžbou uranových rud v západním Krušnohoří. V květnu 1951 byla vysvěcena jako první stavba nové nemocnice v NDR a svou velikostí dokládá intenzitu uranové těžby po druhé světové válce. Hlavní objekt má…
Die Spitalkirche Allerheiligen wurde vermutlich im Jahre 1516 gegründet. Es handelt sich um das älteste religiöse Fachwerkgebäude im westlichen Erzgebirge, eine einfache Kirche mit einem hohen Giebel oberhalb eines polygonalen Pfarrhofs der mit einer Glockenstube mit Kuppel abschließt. Im Inneren der Kirche sind Grabsteine von bekannten Persönlichkeiten aus dem 16. Jahrhundert erhalten. Neben den Münzmeistern der Königlichen Münze, Schichtmeistern und Bergbauunternehmern wurden hier auch wohlhabende Bürger bestattet. Die Altarbilder stammen aus der Werkstatt von Lucas Cranach und die Wappen deuten auf Heinrich von Könneritz, dem Berginspektor, als Stifter des Altarsbilds hin. Darüber hinaus gibt es im Kirchenraum eine aus der Werkstatt des Dresdner Bildhauers Christoph Walter stammende Skulpturengruppe des Kalvarienberges aus dem Jahr 1544. Nach seiner vollständigen Restaurierung im Jahr1993 wurde die Kirche der Öffentlichkeit zugänglich gemacht.
Nachdem König Ludwig II. den Grafen von Schlick im Jahre 1520 das Münzrecht erteilt hatte, wurde in der Oberstadt von Jáchymov neben dem Rathaus das Münzamt eingerichtet. Hier wurde die große Silbermünze geprägt, die nach ihrem Herkunftsort Joachimsthaler Guldengroschen, kurz Thaler, genannt wurde. 1528 kam die Münze in königlichen Besitz. Von 1533 bis 1536 wurde das Gebäude einem Umbau unterzogen. Die Münzprägung endete infolge des Rückgangs der Silbergewinnung im Jahre 1671. Geblieben sind aus dieser Epoche nur noch die Räumlichkeiten des Oberbergamtes und ein für Erzuntersuchungen bestimmter Schmelzofen. 1918 wurde das Objekt zum Sitz der staatlichen Jáchymover Gruben, seit 1964 ist das Stadtmuseum mit der Ausstellung „Jáchymov im Spiegel der Zeit“ untergebracht. Den Eckfirst der Königlichen Münze schmückt ein Erker mit der Jahresangabe der Fertigstellung 1536.
Das Rathaus prägt den oberen Teil der Stadt St. Joachimsthal. Das vierstöckige, an einem steilen Hang erbaute Gebäude besteht aus einem südlichen, einem nördlichen und einem zentralen Flügel mit einem an der Vorderfront positionierten prismatischen Turm, der mit einem oktogonalen Aufbau abschließt. Das Gebäude erhielt seine heutige Form bei Umgestaltungsarbeiten zwischen 1901 und 1902 als im nördlichen und zentralen Flügel ein Stockwerk hinzugefügt und der Turm hochgezogen wurde. Dabei hat es seinen grundsätzlichen Charakter in keiner Weise verloren. Im Erdgeschoss und im Keller sind noch renaissancezeitliche Gewölbe erhalten. Jahrhundertelang war das Gebäude der Sitz der örtlichen Verwaltung der freien königlichen Bergstadt. Im Jahr 1934 beherbergte es die Hauptverwaltung des politischen und gerichtlichen Distrikts von St. Joachimsthal. Heute befinden sich im Gebäude das Rathaus, eine Bibliothek und im Erdgeschoss ein Informationszentrum.
Die St. Joachimskirche ist die erste rein evangelische Kirche im böhmischen Königreich, erbaut zwischen 1534 und 1540. Sie stellt ein bedeutendes Sachzeugnis für die Ausweitung des Protestantismus durch auswandernde Bergmänner nach Zentral- und Nordeuropa dar. Ebenso ist sie ein Sachzeugnis zum Wirken von Johannes Mathesius (1504-1565), Schüler von Martin Luther und Pastor in der Kirche von 1542 an. Eine Sammlung von Predigten, die "Sarepta" oder "Bergpostill" (erschienen 1562) belegt den ersten jemals unternommenen Versuch, die einfache Hörerschaft der Bergleute durch den Bezug zum Bergbau, bzw. zur Bergstadt St. Joachimsthal religiös zu unterrichten. Die Kirche wurde in einem ähnlichen Stil erbaut wie die Stadtkirchen in Most und andere Kirchen in erzgebirgischen Bergstädten Sachsens (Annaberg, Schneeberg und Marienberg). Bei dem katastrophalen Stadtbrand von 1873 wurde die komplette Einrichtung einschließlich des Altars zerstört. Anschließend wurde sie als dreischiffige Kirche nach dem Vorbild eines prominenten Tschechischen Architekten, Josef Mocker, rekonstruiert. Das originale Außenmauerwerk ist noch erhalten, einschließlich des Westportals mit einem Relief vom Gründer der Stadt, Stephan Schlick.
Die Burg Freudenstein liegt außerhalb der Grenzen der Städtischen Denkmalschutzzone auf einem Hügel über dem nordwestlichen Rand der Stadt. Sie wurde zum Schutz der Stadt zwischen 1516 und 1517 von Stephan Schlick erbaut. Berichten zufolge wurden im Jahr 1519 in den Kellern die ersten Joachimsthaler illegal geprägt. Im Jahre 1548 ging sie in königlichen Besitz über und diente als Sitz der königlichen Berghauptmänner, wie u.a. zwischen 1548 und 1558 Bohuslav Felix Hasištejnský von Lobkowicz. Im Jahre 1636, während der Belagerung durch die schwedische Armee, wurde die Burg von der Artillerie erheblich beschädigt und brannte ab. Anschließend wurde sie ihrem Schicksal überlassen und verfiel langsam. Das Mauerwerk des Festungswalls wurde demontiert und als Baumaterial verwendet. Nur die zwei Türme blieben stehen. Ein großer Turm im Nordwesten besteht noch in seiner vollen Höhe von 19 m. Ein kleinerer Turm im Südwesten, 12 m hoch, wurde im 18 und 19 Jh. als Schießpulverlager für den Bergbau genutzt.
Im Rahmen der Uranerkundung wurde von Juli bis September 1952 der 220 m lange Hauptquerschlag des Stolln 1 aufgefahren. Eine bemerkenswerte Leistung für diese Zeit. Der Querschlag erreichte den Altbergbau des Johannes Evangelist Silbergangs, welcher daraufhin zur Erkundung nachverfolgt wurde. Die Erkundungsarbeiten endeten Mitte der 50er Jahre. Da im Stolln Häftlinge arbeiteten waren die Ausgänge vergittert und sind als solche heute noch im Bereich des Besucherbergwerks sichtbar. Die Strecken untertage zeigen verschiedene Ausbauformen (Holz, Stahl, Schraubverbindung), Erzkübel and Gezähe (Bohrer, Bohrhämmer), welche im Uranbergbau nach dem zweiten Weltkrieg zum Einsatz kamen.
Die Fundgrube Einigkeit, 1518 gegründet, ist ein außergewöhnliches Sachzeugnis des Silber- und Uranbergbaus bei St. Joachimsthal. Bis in die Mitte des 19 Jh. war sie eines der Hauptzentren des Silber-, Kobalt- und Wismut-Erzbergbaus. Die Periode des Silberbergbaus ist durch die noch funktionsfähigen Wasserlösestolln dokumentiert, welche während des 16 Jh. aufgefahren wurden: Der St. Barbara Stolln (106 m Tiefe) und der St. Daniel Stolln (148 m Tiefe). Mit einer Länge von mehr als 10 km repräsentiert der St. Barbara Stolln einen der längsten Entwässerungsstolln im böhmischen Erzgebirge. Von 1840 an begann der weltweit erstmalige systematische Bergbau auf Uran im Ergebnis einer stark angestiegenen Produktion uranbasierter Färbemittel. Nicht zuletzt führte Uranerz zur Entdeckung neuer radioaktiver Elemente, dem Radium und Polonium durch M. Curie-Slodowska und P. Curie im Jahr 1898. Der Uranbergbau endete 1964, aber zum Zwecke der Radonheilkuren wird noch immer radonhaltiges Wasser aus einer Tiefe von 500 m nach oben gepumpt und die seit 1518 kontinuierlich betriebene Grube weiter genutzt.
Der Halden- und Pingenzug des Schweizer Silbergangs ist ein herausragendes Beispiel von übertägigen Relikten des Bergbaus aus der ersten Hälfte des 16. Jh. als der Bergbau größtenteils auf flache, nah beieinander liegende Gruben beschränkt war. Mehr als 100 Halden und Schachteinsenkungen folgen dem N-S verlaufenden Erzgang über eine Länge von insgesamt 2,5 km. Damit stellt diese Landschaft das längste zusammenhängende Gebiet von frühmodernen Halden und Pingen in Europa dar. Viele Halden haben trichterförmige Einsenkungen auf der Spitze (1-3 pro Halde) mit einem oberen Durchmesser bis 8 m und einer Tiefe bis 8 m. Sie bilden die Ränder eines einstürzenden Schachtes ab.
Nach dem Bergrecht von Jochachimsthal waren die sogenannten Erkundungsschächte in der Mitte des Feldes einer Schürferlaubnis (84 x 14 m) lokalisiert. An dieses Feld schlossen sich zu beiden Seiten Abbaufelder an (56 x 14 m). Wegen der geringen Größe dieser Zuteilungen waren die Ausbisse des Erzgangs mit hunderten kleinen und nah beieinander liegenden Schächten übersäht. Der Schweizer Erzgang, 1526 entdeckt, war der zweitprofitabelste Gang im Bergbaugebiet St. Joachimsthal. Bis 1589 wurden in 31 Gruben auf diesem Gang rund 30 t Silber gefördert. Nach bergamtlichen Aufzeichnungen hat man die Gänge mit der bloßen Hacke bis in 80 m Tiefe verfolgt.
Der Beginn des Bergbaus in Joachimsthal und die Gründung der Stadt sind sehr eng mit dem im ältesten Teil der Stadt gelegenen Fundgrübner Stolln verbunden. Im Jahre 1516 übernahm Graf Stephan von Schlick, der Besitzer der Herrschaft Ostrov, die weitere Finanzierung der Arbeit. Bereits nach zwei Klaftern Grabens im Fundgrübner Stolln traf man auf reiche Silbererzvorkommen im Fundgrübnergang. Dieser Fund löste in Jáchymov das Silberfieber aus. Das Mundloch des Fundgrübner Stollns befindet sich in einem unbebauten Grundstück neben dem Haus Nr. 496 am Platz der Republik, in der Nähe der barocken Kapelle St. Anna. Das Stollnmundloch ist mit flachem Glimmerschiefer aus der Region ausgebaut und der Eingang mit einem Gitter verschlossen. Derzeit ist der Stolln nicht zugänglich.
Mehr als 130 Erzgänge wurden hier während des 16. Jahrhunderts abgebaut. Neben Gebieten mit einer hohen Dichte von Erzgängen spielte der Hügel zwischen der Eduard und Rovnost Grube eine bedeutende Rolle. Hier befinden sich in großer Anzahl Gangkreuze von N-S und O-W streichenden Gängen, welche ausgehend von dutzenden Schächten abgebaut wurden. Relikte jenes Bergbaus im 16. Jh. erscheinen als gut erhaltene, sich kreuzende Züge von Halden und Pingen über den ehemaligen Schächten, welche entlang der Streichrichtung der Silbererzgänge aufgereiht sind. Die stärkste Ansammlung solcher Halden und Pingen befindet sich an der Kreuzung der Gänge Johann, Georg und Roth.
Um die Bergbautechnik der Elias Silbergrube mit Aufschlagwasser zu versorgen, wurde im Jahr 1540 der Heinzenteich angelegt (Horký rybník). Er umfasst eine Fläche von 5000 Quadratmetern und befindet sich unterhalb des modernen Bergbaukomplexes des ehemaligen Eduard Uranbergwerks (jetzt Biathlon und Wintersport Resort). Der Heinzenteich besitzt einen massiven Damm aus Gestein mit über 6 m Höhe sowie einen unterirdischen Wasserkanal mit Gewölbemauerung zur Entwässerung. Der Teich wurde durch den Elias Bach gespeist und zusätzlich noch durch einen künstlichen Wassergraben, welcher am rechten Hang des Eliastals verläuft.
Ursprünglich wurde das Wasser des Heinzenteichs zum Antrieb der Wasserräder der Elias Grube verwendet. Eine gemauerte Radkammer ist noch zu erkennen. In der Mitte des 19. Jh. wurde ein neuer Wasserkanal am linken Hang des Eliastals angelegt. Dieser verband den Heinzenteich mit dem Wassereinlass der Werner-Grube, um die Fördereinrichtung und Entwässerungspumpen zu bedienen. Danach wurde das Wasser unterirdisch auf dem Niveau des Albrecht Stolln zu den Aufbereitungsanlagen bei Joachimsthal geleitet, um dort die Pochwerke in der Umgebung der Josef Fundgrube zu versorgen. Ein weiterer Teil des Wassers wurde zur Wassersäulenmaschine der Einigkeit Fundgrube geleitet, um dort die Entwässerung zu bewerkstelligen. Die frühen Abschnitte des Wasserkanals sind größtenteils erhalten, einschließlich der streckenweise angelegten Schieferplattenabdeckung der Rinne. Die späteren und finalen Abschnitte verschwanden nach dem zweiten Weltkrieg im Zusammenhang mit dem Uranbergbau.
Das Landschaftsbild des Eliastals ist immer noch stark von den Aufschüttungen großer Halden geprägt. Diese wurden jedoch im Laufe der Zeit von Vegetation überwachsen. Im unteren Teil des Tals zählt die Zimní Eliáš Halde zu den größten. Es lassen sich auf diesen Halden immer noch zahlreiche seltene Minerale finden. Gleichzeitig stellen sie ein wertvolles Habitat für geschützte Pflanzen sowie bedrohte Orchideenarten dar (dunkelrote Stendelwurz, gemeine Sumpforchidee, geflecktes Knabenkraut, einblütiges Wintergrün, etc.). Diese Pflanzen profitieren vom Kalk aus kalzitischen Gangfüllungen, welche mit auf die Halde gelangt sind.
Die einschiffige Heiliggeistkirche war im Bereich des nun nicht mehr vorhandenen südlichen Stadttors errichtet worden. Erstmals erwähnt wird sie 1454. Einige verwendete Elemente deuten jedoch auf eine Erbauung im bereits späten 14 Jh. hin. Die Kirche wurde nach den Feuern von 1538 und 1633 umgebaut und im Jahr 1839 renoviert. Im 19. Jh. wurde eine polygonale Turmspitze am Schräggiebeldach angebracht.
Die Burg Graupen wurde noch vor 1330 auf einem Felsvorsprung über der steilen Westflanke des Tals von Graupen errichtet, um die Händlerroute nach Meißen und die Bergwerke von Graupen zu schützen. 1330 ließ König John von Luxembourg die Stadt Graupen einschließlich ihrer Bergwerke dem Adelsgeschlecht von Kolditz zu Teil werden. Die Burg wurde 1471 und 1482 in eine beeindruckende spätgotische Festung umgebaut. Während des 30-jährigen Krieges wurden die Verteidigungs- und Unterbringungsmöglichkeiten eingestellt und das Schloss verfiel. In den vergangenen Jahren wurde es unter Beibehaltung der noch erhaltenen strukturellen Relikte aufwendig restauriert. Im Innenhof wurde von den Herren Sternberg zwischen 1695 und 1697 ein Gebäude zur Grubenverwaltung errichtet (heute Restaurant).
Die gotische Kirche Maria Himmelfahrt wurde 1488 an der Stelle einer älteren gotischen Kirche (vor 1383) errichtet, nachdem diese beim Stadtbrand von 1479 zerstört wurde. Von der alten Kirche wurde ein Pfarrhaus erhalten, welches nun winklig zum Kirchenschiff positioniert ist. Kleinere Umbauten erfolgten 1668 und 1672. Zwischen 1735 und 1739 wurden die barocken heiligen Treppen als Wallfahrtsort errichtet. Das angrenzende barocke Pfarrhaus, welches 1756 entstand, beherbergt nun ein Feuerwehrmuseum. Am Hang über der Kirche befindet sich ein hoher rechteckiger Glockenturm, errichtet zwischen 1490 und 1493. Sein gegenwärtiges Erscheinungsbild lässt sich auf die Zeit um 1600 zurück datieren. Dieser Glockenturm läutete den Schichtbeginn der Bergleute ein.
Das Haus Nummer 21, welches seit 1926 als Gemeindemuseum genutzt wird befindet sich auf der Westseite des Marktplatzes. Das Gebäude zeigt deutlichen Einfluss aus der Epoche der Renaissance auf, die Bögen haben gotischen Stil. Signifikante Veränderungen fanden im 18., 19 und 20 Jh. statt. Die Ausstellung informiert über die Geologie und Mineralogie von Graupen und Umgebung sowie über lokale Zinnbergbaugeschichte.
Der Alte Martin Stolln ist einer der bedeutendsten Grubenbaue im Bergbaurevier Krupka. Er wurde 1864 angelegt, um den nordwestlichen Teil des Ganges Lukáš zu erschließen. Aufgrund einer Streichlänge von rund 2 km ist er der längste Zinn-Wolfram führende Erzgang in der Tschechischen Republik und in Mitteleuropa. Im Jahr 2000 wurde der Stolln als Besucherbergwerk der Öffentlichkeit zugänglich gemacht. Er dokumentiert die Entwicklung der Abbaumethoden von der Mitte des 19. bis in die Mitte des 20. Jahrhunderts. Aufgrund der Anbindung des Alten Martin Stollns an den historischen Dürrholz Stolln, kann so auch eine einzigartiger, bereits in der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts aufgefahrener Grubenbau besichtigt werden.
Ein alter Bergmannspfad zwischen Graupen (Krupka) und Obergraupen (Horní Krupka) kreuzt den östlichen Teil des Reviers Steinknochen, der für den Transport von Erz und als Zugangsweg zu den Gruben genutzt wurde. Auf der Brüstung nahe dem Pfad wurden auf die Jahre 1765 und 1894 datierte Steine gefunden. Dennoch muss der Pfad viel früher gebaut worden sein. Derzeit wird der Weg von Wanderern, die den Mückenberg (Komáříhůrka) besteigen, als Abkürzung genutzt. Er ist zudem Teil eines grenzüberschreitenden Bergbaulehrpfades. Parallel zum Bergmannspfad fließt der Bach Krupský Potok, in dem in der Vergangenheit Zinnseifen gewaschen wurden.
Im Bereich unterhalb der Seilbahn von Bohosudov auf dem Mückenberg (Komáří hůrka) finden sich neben den neuzeitlichen Grubenbauen des Feldspat-Molybdän Bergbaus aus dem 20. Jahrhundert zahlreiche historische Grubenbaue aus dem 18. bis 19. Jahrhundert und früherer Zeit. Zu ihnen zählt die Zwickenpinge, die zu den ältesten im Revier Graupen gehört. Die in der Nähe des Barbora Stollns liegende Pinge misst 50 x 35 m und existiert als Relikt eines Tagebaus bereits seit dem frühen 16. Jahrhundert. Im Jahre 1913 wurde die Pinge erneut erkundet und der Gewelbter Stolln unterhalb der Pinge aufgefahren.
Erstmals aufgefahren wurde der Stolln zu Beginn des Zweiten Weltkrieges auf einem Niveau von 562 m ü. M. und konzentrierte sich in erster Linie auf die Erkundung des Quarz-Molybdän-Stockwerks oberhalb des Stollns. Nach dem Zweiten Weltkrieg wurde das Quarz-Molybdän-Stockwerk über drei Niveaus und einen Blindschacht vom Stolln Prokop bis zum Stolln Barbora erschlossen. Derzeit ist der Zugang zum Stolln mit einem Deckel geschlossen. Im darüber liegenden Bereich gibt es Aufschlüsse des Quarz-Molybdän Stockwerks, bei denen es sich nach wie vor um eine lohnende mineralogische Fundstelle handelt.
Der Bergbau in der Gegend des Mückenbergs (Komáří hůrka), 808 m ü. M. ist bereits seit dem Jahr 1416 schriftlich dokumentiert. Das größte übertägige Relikt des örtlichen Zinnbergbaus und im Revier Graupen selbst ist die Große Pinge, die sich knapp unter dem Gipfel des Mückenbergs befindet. Die oval-förmige Pinge (in Kombination mit einem Einbruch unterirdischer Hohlräume) umfasst eine Fläche von 5000 Quadratmetern mit Abmessungen von 140 x 45 m und Tiefen bis zu 75 m. Abbaugegenstand war ein Greisenkörper, welcher neben imprägnierten Zinnstein noch Kupferkies und Pyrit enthielt. In der Nähe der Pinge wurden zahlreiche weitere untertägige Gruben betrieben. Die wichtigste von diesen war die Grube Glatz, die in den 80iger Jahren des 17. Jahrhunderts auf dem Gelände einer älteren Grube gegründet wurde. Bis in eine Tiefe von 200 m wurden hier Zinnerze und in geringeren Mengen auch Kupfererze abgebaut. Bereits seit dem Ende des 15. Jahrhunderts wurde das Gebiet durch die Anlage des Dürrholz Entwässerungsstolln bergbaulich entwickelt. Er zählt zu den wichtigsten historischen Stolln im Revier Graupen.
In der Gipfelnähe des Mückenberges befindet sich die St. Wolfgang-Kapelle (geweiht nach St. Wolfgang, dem Schutzpatron der Bergleute). Sie war ursprünglich eine gotische Kapelle und wurde in den Jahren 1692-1700 im Barock-Stil umgebaut. Einige Jahre später wurde nebenan ein Friedhof errichtet. Sie ist Zeugnis der ausgedehnten Besiedlungsaktivität durch Bergleute auf ihrer Suche nach Zinn. Dabei drangen sie bis in die höchsten Lagen des Gebirges vor.
Der Mariahilf Stolln (Marie Pomocná) war der bedeutendste auf dem Kupferberg. Er beherbergt ein ausgedehntes System von unterirdischen Strecken aus verschiedenen Zeiträumen. Die ältesten Teile befinden sich ca. 15 m oberhalb des Hauptstollns und lassen sich auf das 16. Jh. zurück datieren. Für die Öffentlichkeit ist der Stolln erstmals in den Jahren 1911 bis 1944 zugänglich gemacht worden. In dieser Zeit war es unter anderem möglich, die heute nicht mehr zugängliche, sogenannte Malachithöhle, eine Kammer mit grüner und blauer Beschichtung aus sekundären Kupfermineralien an den Wänden (Malachit und Azurit), zu besuchen. In den 50er Jahren des 20. Jahrhunderts wurde der Stolln im Rahmen der Suche nach Uranerzen erneut aufgefahren. Zwischen den Jahren 1994 und 1997 wurde der Stolln unter der Schirmherrschaft der Stiftung Georgius Agricola wieder für die Öffentlichkeit zugänglich gemacht. Während der Erschließungsarbeiten wurde festgestellt, dass es sich um ein umfangreiches System an unterirdischen Stolln unterschiedlichen Alters handelt. Etwa 230 m der Strecke und die historischen Teile oberhalb des Stollns sind seit 2011 zugänglich.
Das Mundloch des Gelobtes Land Stolln (Země zaslíbená) befindet sich am Südwest-Hang des Kupferberges direkt unterhalb der heiligen Herz Jesus Kapelle. Er lässt sich vermutlich auf das 17. und 18. Jh. zurück datieren. 2013 wurde der Stolln für die Öffentlichkeit zugänglich gemacht. Sein Inneres zeigt Sachzeugen des historischen Bergbaus auf, so zum Beispiel die Spuren des Streckenvortriebs mit Schlägel und Eisen oder durch Feuersetzen.
Die barocke "Kapelle zur unbefleckten Empfängnis der Jungfrau Maria" dominiert den Kupferberg und die weitere Umgebung. Erbaut wurde die Kapelle im Jahre 1674 von Julius Francis, dem Herzog von Sachsen-Lauenburgund und Besitzer der Herrschaft Ostrov, zu der auch Kupferberg (Měděnec) gehörte. Es handelt sich um ein einfaches, gemauertes Gebäude in Form einer Rotunde. Die Fassade ist einfach gestaltet, ungeteilt und endet in einem profilierten Hauptgesims über dem sich ein konisches Schindeldach befindet. Über dem rechteckigen Steinportal ist ein Querbalken mit Wappen angebracht. Das Innere der Kapelle ist sechseckig und verfügt über tiefe Fensterbuchten, die durch Pilastern und verzierte Kapitelle getrennt werden. Die ursprüngliche Einrichtung der Kapelle ist nicht erhalten geblieben.
In der Umgebung von Gottesgab sind anhand gut erhaltener Abraumhalden die zwischen dem 16. und 18. Jahrhundert angewandten Methoden des Zinnseifens zu beobachten. Diese Seifenhügel zeugen von einer weiten Verbreitung des Zinnseifens im oberen Erzgebirge. Das gesamte Zinnseifengebiet deckt eine Fläche von mehr als 250.000 Quadratmetern ab und ist somit eines der ausgedehntesten in Zentraleuropa. Die Länge eines einzelnen Seifenhügels beträgt in der Regel 5 bis 10 m, die Höhe kaum mehr als 2 m. Die Seifenhügel sind vor allem im Gebiet westlich von Gottesgab an einem Nebenfluss des Schwarzbaches und entlang des Schwarzbachs selbst konzentriert.
Beim Seifen werden die hier durchschürften lockeren alluvialen Ablagerungen (Sand) unter Zugabe von Wasser in mehreren Durchläufen durch Schweretrennung in leichtes und schweres Material sortiert. Aus dem schweren Material wird schließlich der Zinnstein gewonnen. Das immer wieder durchspülte Abfallmaterial ist nun sehr arm an Nährstoffen. Entsprechend unterscheidet sich die Vegetation auf den zurück bleibenden Seifenhügeln deutlich von der ihrer Umgebung. Typische Pflanzenarten sind Heidekrautgewächse, Moosbeeren oder Arnika. Diese Pflanzenvergesellschaftungen bilden ein einzigartiges und prägendes Element der Landschaft in der Umgebung von Gottesgab.
Im Revier Kaff in Goldenhöhe (Zlatý Kopec) bei Gottesgab (Boží Dar) wurden schon in der ersten Hälfte des 16. Jahrhunderts Zinn- Eisen und in geringer Menge auch Kupfererze, die an sogenannte Skarnlager gebunden waren, gefördert. Die Skarnlager bilden linsenförmige, flach einfallende Körper mit einer Mächtigkeit bis zu 15 m. Kassiterit (Zinnstein) kommt zusammen mit Sulfiden und Magnetit vor und ist die wichtigste wirtschaftliche Komponente gewesen, für die sich die Grubenbesitzer interessierten. Der Zinngehalt im Erz betrug bis zu 4%. Der bedeutendste Stolln im östlichen Teil des Reviers Kaff, war der Stolln Johannes in dem eindrucksvolle, 60 x 20 m große Kammern mit einer Höhe von 10 - 12 m in den Berg getrieben wurden. Im Jahr 2015 wurde der Johannes Stolln als Besucherbergwerk der Öffentlichkeit zugänglich gemacht.
Im westlichen Teil von Kaff war die Grube Kohlreuter mit dem 170 m langen, gleichnamigen Stolln das wichtigste Bergwerk auf polymetallische Skarnvererzungen. Ähnlich dem Ostteil des Kaff Gebietes (Johannes Stolln) haben die Bergleute auch in diesem Stolln große Grubenbaue mit bis zu 40 m Länge und 25 m Breite angelegt. Zur Entwässerung der Grube dienten der tiefer liegende Segen Gottes Stolln und der Dreikönig Stolln, deren Mundlöcher sehr gut erhalten sind. Der Segen Gottes Stolln war ca. 210 m lang und laut Aufzeichnungen befinden sich hier Kammern von 30 m Breite und 6 m Höhe. Ursprünglich war der Dreikönig Stolln ca. 285 m lang, während Erkundungsarbeiten nach dem Ersten Weltkrieg wurde er auf eine Länge von 440 m verlängert. Vor den beiden Stollnmundlöchern befinden sich große Halden in den auch noch typische Erzminerale zu finden sind.
Südlich, bzw. südwestlich von Goldenhöhe wurde Zinn aus steil stehenden Quarzgängen abgebaut, welche die hier vorherrschenden Phyllite durchsetzen. Die Bergbautätigkeit ist belegt durch unzählige Überreste alter Stolln, Gruben, Halden, Schachteintiefungen und Tagebaue. Günstige morphologische Gegebenheiten ermöglichten ein Auffahren der Gänge über Stolln und flache Schächte. Die höchste Anhäufung alter Gruben aus dem 16. bis 19. Jh. befindet sich an Steilhängen oberhalb der beiden Ufer des Hrazený Bachs. Eine große Halde der "zu Gott" Grube oberhalb der Goldenhöhe lässt sich auf die letzte Bergbauperiode der 1920er und 30er Jahre datieren. Weiterhin typisch sind die noch zu dutzenden in Erscheinung tretenden, kreisrunden Stellen früherer Holzkohleöfen. Das gesamte Gebiet ist von Wald umgeben und hat sein authentisches Abbild einer historischen Bergbaulandschaft erhalten.
Der Christoph Stolln ist Teil der Mauritius Grube, welche die größte und tiefste (220m) Zinngrube im böhmischen Teil des Erzgebirges ist. Die unterirdischen Bereiche unterhalb des Niveaus des Christoph Stolln können derzeit nur durch Klettern erreicht werden und zwar bis zu einer Tiefe von 15-30 m oberhalb des Niveaus des Blasius Erbstollns. Darunter ist die Grube geflutet. Der nicht geflutete untertägige Bereich bildet ein System horizontaler Tunnel, vertikaler Schächte und Abbaukammern. Ursprünglich befanden sich zwischen den Stollniveaus Festenberg und Tagstrecke, v.a. im zentralen und im nördlichen Bereich der Lagerstätte, zahlreiche Abbaustrecken, von denen heute nur noch Fragmente erhalten sind. Während der Förderung im 18. Jahrhundert wurden die noch verbliebenen Erzpfeiler abgebaut. Im Ergebnis entstanden große, untertägige Kammern, die manchmal Dutzende von Metern lang sind und sich in ihrer Höhe über mehrere Stollnniveaus erstrecken. Der nicht geflutete Teil des größten Grubenbaus ist 60 m lang, 40 m hoch und 15 m breit. Es wird angenommen, dass er bis in die tiefsten Teile der Grube reichte. Die erhaltenen älteren Bereiche der Grube haben einen sehr regelmäßigen ovalen Querschnitt, der typisch für die Auffahrung durch Feuersetzen ist. Die Grubenbaue umfassen auch eine große Anzahl von Trockenmauerungen und Bereiche mit in Stein gehauenen Auskehlungen zur Befestigung der Holzkonstruktionen und für Stützsysteme der Entwässerungsanlagen.
Der Stolln wurde 2008 wiederentdeckt und 2015 der Öffentlichkeit zugänglich gemacht. Er stellt in hervorragender Weise Beispiele verschiedener Vortriebsarten des Zinnbergbaus dar, die im späten 16. bis ins 18. Jh. angewendet wurden. Die ersten Meter der Stollnwand sind mit einem Trockenmauerwerk ausgebaut. Im anschließenden Abschnitt ist eine klassische, durch Schlägel und Eisen herausgearbeitete Auffahrung aus dem 16. Jahrhundert vorhanden. 80 m vom Mundloch entfernt umgeht der Stolln die Grube Mauritius, hinter der er sich dann weiter ausweitet. Dort sind Spuren vom Aufbrechen des Felsgesteins durch Feuersetzen erkennbar. Der jüngere hintere Teil des Stollns ist weiter und höher und wurde durch Sprengen mit Schießpulver aufgefahren. An einer Stelle ist das Jahr 1778 eingraviert. Nach 262 m führt der Stolln in eine große Kammer, die 65 m lang, 4-9m breit und 15-25 m hoch ist. Vom Stolln wurden mehrere Seitenstrecken aufgefahren. Eine davon zeigt ein Gesenk, ausgehauen mit Schlägel und Eisen. Die angelegte Entwässerungsrinne in dem Gesenk ist einzigartig.
Das Gebiet der ehemaligen Roten Grube stellt eines der größten frühmodernen Tagebausysteme und Pingen des Erzgebirges dar. Diese zählen zu den größten ihrer Art auf der Böhmischen Seite des Erzgebirges und sind auch international von Bedeutung. Sie geben ein prominentes Beispiel für den Zinnbergbau auf breit ausgedehnte Greisenkörper, welche zunächst untertägig von flachen Schächten aus verfolgt und später im Tagebaubetrieb abgebaut wurden. Die elliptisch gestreckte Hauptpinge ist 230 m lang, rund 30 m breit und über 20 m tief. Zu dieser Einsenkung schließt sich noch eine weitere Pinge von 120 m Länge an.
Unweit der Hauptpinge der Roten Grube existieren weitere kleinere, aber vor dem Hintergrund der Bedingungen des Bergbaus im 16. bis 18 Jh. immer noch außerordentlich beachtliche Pingen und Tagebaue. Die größte unter diesen ist die Pinge der Grube Wildbahn.
Auf dem Plattenberg existieren zahlreiche Zeugnisse des Zinnbergbaus aus dem 16. bis 18 Jh. Die größten Gruben entstanden auf den Gängen Wolfgang und Georg. Die umfangreichen Relikte des Tagebaus und teilweise auch des Untertageabbaus dieser Gänge werden heute als Wolfspinge bezeichnet. Sie stellen eine der bedeutendsten Sachzeugen des historischen Abbaus von Zinngreisen im Erzgebirge dar. Die Wolfspinge ist 120 m lang, 20 m tief und stellenweise bis zu 14 m breit. Sie bildete sich im Verlauf des über- und untertägigen Abbaus des steil einfallenden Erzgang Wolfgang, der als Greisenkörper den Granit durchsetzt. Stolln und Grubenbaue an den Stößen der Pinge sind noch deutlich sichtbar.
Auf dem Plattenberg und oberhalb der Wolfspinge gelegen entstand die Eispinge durch Abbauarbeiten von Zinn auf dem Georg Ganggreisen in der Zeit vom 16. bis 18 Jh. Ähnlich der Wolfspinge ist sie 20 m tief, aber ungleich enger. Dies schafft Bedingungen hinsichtlich Temperatur und stagnierender Luftzirkulation, die es zulassen, das sich das ganze Jahr über Reste von Schnee und Eis in der Pinge erhalten. Das Eis diente während der Kämpfe Napoleons bei Leipzig im Jahr 1813 zur Versorgung verwundeter Soldaten.
Ursprünglich wurde die protestantische, einschiffige Kirche mit zwei achteckigen Türmchen im Stil der sächsischen Renaissance nahe einer älteren, ins Jahr 1542 datierten Kirche erbaut. Zwischen den Jahren 1605 und 1607 wurde ein quaderförmiger Turm mit einem achteckigem Aufbau errichtet, der von einer Kuppel mit einer Laterne gekrönt wurde. Im Jahre 1686 wurde die Kirche in eine katholische Kirche umgeweiht und St. Laurentius gewidmet. Im Jahre 1754 wurde sie im Barockstil neu konzipiert und innen wie außen mit Skulpturen verziert. Der Hauptaltar mit einem zentralen, ovalen Relief von St. Laurentius datiert in das erste Drittel des 18. Jahrhunderts. Das renaissance-zeitliche Taufbecken aus Zinn mit einer Inschrift zum Jahr der Restaurierung 1680 ist ein bedeutender Teil der Innenausstattung.
Das spätbarocke, zweistöckige Gebäude mit Rokoko-Elementen wurde im Jahre 1709 vom Bergmeister und Smalte-Produzent Johann Josef Putz errichtet. Die Fassade des Gebäudes stammt aus der Erbauungszeit. Es handelt sich um ein überdurchschnittlich luxuriöses und herrschaftliches Wohngebäude im Stil eines städtischen Adelspalastes. Die Eingangshalle verfügt über ein Tonnengewölbe. In der rechten Seite des Gebäudes befindet sich ein quadratischer Raum mit einer flachen Decke mit reichen Stuckarbeiten. Hinter diesem Raum befinden sich das Treppenhaus zum ersten Stock und die original erhaltene Rauchküche mit Tonnengewölbe. Ein großes Eingangsportal zum Hof ist ebenfalls erhalten. Im ersten Stock ist der ursprüngliche Grundriss mit drei reich verzierten Wohnräumen zur Frontseite erhalten. Heute beherbergt das Gebäude ein Restaurant.
Beispielhaft zum Zinn- und Eisenerzabbau sowie deren Aufbereitung steht die Installation des immer noch funktionstüchtigen Plattener Kunstgrabens. Diese geht auf die Jahre 1540-1544 zurück. Mit 13 km Länge ist der Kunstgraben der längste im böhmischen Teil des Erzgebirges. Außerdem illustriert er anschaulich einen hohen Standard technischer Einrichtungen zur Wasserhaltung für den Bergbau im 16. Jh. Am Graben sind noch weitere funktionale Einrichtungen installiert, dies sind: eine Einlassvorrichtung, 10 Entlastungsüberläufe an der Kreuzung mit kleineren Bächen, 25 Brücken und Röschen, 39 Sand- und Schotterfänge sowie 3 Brücken um das Entlanglaufen zu gewährleisten. Der Verlauf beginnt 1,5 km westlich von Gottesgab, wo das Wasser des Schwarzbaches in den Kunstgraben geleitet wird. Dann durchläuft es die Gemeinden von Myslivny und Ryžovna bis nach Bludná, dem ersten großen Zentrum für Bergbau und Aufbereitung. Nachdem es den Blatenský Berg umgangen hat, nähert es sich an die Gruben Laurentius, Konrad und andere in der Umgebung von Platten an. Der Graben ist bis zu zwei Meter breit und bis zu einem Meter tief. Sein Wasserbett wurde durch eine Holzverschalung befestigt. Auf beiden Seiten sind Aufschüttungen aufgeschichtet.