Přehled těžebních období v Krušných horách

Nerostné bohatství a s ním spojená těžba daly Krušným horám jejich jméno (odvozeno od staročeského slova krušec, jež znamenalo rudný kámen) a vytvořily na saské i české straně Krušných hor předpoklad pro rozvoj ekonomicky, kulturně a svého času i politicky významného regionu ve střední Evropě. Hornictví ovlivňovalo krajinu a kulturu této oblasti po staletí. Ovlivňovalo nejenom ekonomický a kulturní rozvoj Saska a Česka, ale mělo vliv také na ostatní hornické regiony místní i mezinárodní.

Dosud bylo doloženo šest těžebních období mezi 12. a 21. stoletím, která poukazují na více než 800letou historii krušnohorského hornictví a jeho význam při rozvoji hornické kulturní krajiny.

První těžební období: Počátek hornictví (1168–1450)

První rolnické osídlování Krušných hor, v té době označovaných jako České hory, Český les nebo Miriquidi (Tmavý les), probíhalo od poloviny 12. století. 
Markrabě Oto Míšeňský (1125–1190) nechal v letech 1156 až 1162 vymýtit prales v oblasti údolí řek freiberské Muldy a Striegis a založit několik vesnic lesních rolníků pro klášter Altzelle: mezi nimi Tuttendorf, Berthelsdorf a Christiansdorf. V roce 1168 byla u obce Christiansdorf objevena stříbrná ruda. Tento objev rozpoutal rychle se šířící „hornickou horečku“.

Weiter

Markrabě následně tyto tři vesnice vyměnil zpět a vymohl si královský regál, aby mohl sám disponovat nerostným bohatstvím, a to především stříbrem, na svých pozemcích, jež vlastně podléhalo královskému hornímu právu. Zvěsti onálezech stříbra slibujících bohatství lákaly do Krušných hor spoustu horníků, především z jižního Německa a Harcu, které pak následovali obchodníci a řemeslníci i se svými rodinami. Příliv obyvatelstva ještě podpořil příslib mimořádných svobod pro horníky, jako např. osobní svoboda a osvobození od různých robotnických dávek a služeb. Příchod zkušených horníků pak způsobila především horní svoboda zavedená markrabětem Otou. Každý mohl hledat vytouženou stříbrnou rudu a každý mohl za odpovídající poplatek požadovat oprávnění k těžbě. Získané a upravené stříbro ale mohlo být prodáváno výhradně do markraběcí mincovny.

Díky přistěhovalecké vlně se z někdejší rolnické lesní osady Christiansdorf vyvinulo během dvou desetiletí vrcholně středověké město Freiberg (doslova svobodná hora), které bylo po staletí rozlohou a počtem obyvatel největším městem Krušných hor. „IusFribergensis“, známé freiberské městské a horní právo, poprvé zmiňované v roce 1233, získalood roku 1307 ve své písemné podobě pro Krušné hory velký význam. V roce 1267 bylo stříbro z Freibergu označeno v „Knize minerálů“ (dominikánského mnicha Alberta Velikého (Albertus Magnus) jako „stříbro nejčistšího a nejlepšího druhu“.

Freiberská hornická činnost je nejstarší listinami doloženou a nejvýznamnější hornickou činností v Krušných horách. Již dříve ovšem, částečně souběžně a nezávisle na těžbě ve freiberském prostoru, docházelo k zahájení těžby na jiných místech v Krušných horách, jako např. v horním městě Dippoldiswalde, založeném ve 12. století. V následujícím jednom a půl století se hornictví rozšířilo na severní stranu Krušných hor. V roce 1387 byl zmíněn jeden z prvních rudných dolů v pozdějším revíru Brand-Erbisdorf. Další hornické oblasti vznikly mimo jiné v obcích Nossen a Hoher Forst u Schneebergu.

Po těžbě stříbra následovala nejpozději ve 13. a 14. století na obou stranách krušnohorského hřebene těžba cínové rudy. Písemně doložené je dobývání cínové rudy u Ehrenfriedersdorfu v roce 1293 a těžba cínové rudy u Krupky v roce 1305. V roce 1241 krušnohorský cín rozhodujícím způsobem ovlivnil evropsky významný trh kovů v Kolíně nad Rýnem. Nejvýznamnější nalezištěm cínu této doby byl od roku 1436 „Zwitterstock“ v Altenbergu. Z tohoto naleziště se stal během staletí jeden z nejvýznamnějších areálů na těžbu cínu v Evropě. Během tohoto prvního období od roku 1168 do poloviny 15. století bylo mimo to zahájeno dobývání rud i výroba a zpracování mědi a železa v celém regionu.

Druhé těžební období: Zakládání měst a doba rozkvětu (1450–1620)

Od poloviny 15. století se pátrání po výskytu stříbrné rudy rozšířilo oblasti horních Krušných hor položené na jihozápad od Freibergu a vedlo k novému rozmachu produkce stříbra v Krušných horách. Bohatý výskyt stříbra byl objeven v roce 1470 ve Schneebergu, v letech 1491/92 na Schreckenbergu v dnešním Annabergu-Buchholzu a v roce 1516 u Jáchymova v české části Krušných hor. Během krátké doby byla založena řada nových stříbrných dolů, které přispěly k do té doby nevídanému rozmachu hornictví v Krušných horách.

Weiter

V důsledku narůstající hornické činnosti vznikala v celých Krušných horách v blízkosti nově objevených nalezišť rud nová, částečně plánovaně založená horní města. K těm patřila například tak významná horní města, jako Schneeberg, Annaberg, Marienberg na saské straně nebo Horní Blatná na straně české. Celkem byla během několika desetiletí založena v důsledku těžby velká část z asi 30 horních měst na saské straně a asi 20 měst na české straně Krušnohoří, čímž se Krušné hory staly nejhustěji osídleným středohořím Evropy s celosvětově unikátním počtem horních měst. Tato nová města s řadou privilegií (např. tržní právo, várečné právo, výčepní právo a jateční) lákala kromě horníků a jejich rodin také řemeslníky a obchodníky, ale také umělce a učence. Především větší horní města jako Freiberg, Annaberg, Marienberg, Schneeberg nebo Jáchymov se přitom nerozvíjela jenom v hospodářská, ale také v duchovní, vědecká a kulturní centra, ve kterých byla vybudována řada cenných sakrálních i světských staveb.

Ale nejenom zakládání a rychlý rozvoj nových horních měst je charakteristikou druhého hlavního období v dějinách krušnohorské těžby. Odkrývání nových ložisek rud v horní oblasti Krušných hor souviselo se zavedením nových těžebních technologií, které umožňovaly těžbu a odkrývání hlubších nalezišť. Investice obchodníků, kurfiřtů a vévodů do hornictví tak nabývaly stále většího významu.

Stoupající příliv kapitálu vedl k zintenzívnění těžební činnosti a k objevení nových bohatých nalezišť rud. Teprve tento příliv kapitálu umožnil výstavbu a produktivní využívání nových technologií, např. těžních strojů a strojů na čerpání vody a na úpravu materiálů, které dovolovaly hlubší těžbu ložisek rudy také za ztížených podmínek. Především těžební technika a odvodňování učinily po roce 1470 významné pokroky, zatímco práce horníků jako taková se proti předchozím stoletím téměř nezměnila.

Ze stříbra vytěženého v Krušných horách byly v mincovnách ve Freibergu, Annabergu, Buchholzu, Schneebergu, Jáchymově a později na saské straně v Drážďanech raženy mince, přičemž především jáchymovské tolary, od roku 1519/20 ražené hrabětem Schlickem v Jáchymově, dosáhly významu v evropském i celosvětovém mincovnictví. V této době bylo díky příjmům z krušnohorského hornictví budováno mnoho reprezentativních staveb, a to nejen v horních městech,: například v Sasku to byl od roku 1471 hrad Albrechtsburg v Míšni nebo od roku 1568 lovecký zámek Augustusburg.

Zhruba v polovině 16. století bylo krušnohorské hornictví technologicky i ekonomicky na celosvětové špičce, a Krušné hory se tak staly střediskem hornictví ve střední Evropě. Intenzívní těžba v 16. století vedla k přejmenování pohoří dosud označovaného jako „České pohoří“ nebo „Český les“ na Krušné hory „Erzgebirge“, dříve česky Rudohoří. Německé označení „Erzgebirge“ bylo v hornických spisech poprvé použito v roce 1527.

Kromě stříbrné rudy, jejíž těžba dosáhla vrcholu ve 30. letech 16. století, se v Krušných horách v 15./16. století těžily a zpracovávaly ještě jiné rudy, např. cín, měď, železo a kobalt. Začátek 2. těžebního období v Krušných horách je spojen především také s novým rozkvětem těžby cínu ve východním Krušnohoří po obou stranách česko-saské hranice. První horní řád ve východní části českých Krušných hor získala v roce 1464 obec Krupka. V letech 1514 až 1518 vznikl společný horní řád pro Altenberg, Geising, Mückenberg a další cínové doly, který byl směřován především na Krupku.

V 16. století se hlavní část těžby cínu přemístila do západní části Krušných hor, kde se po již vytěžených malých ložiscích začalo s rychle se rozvíjející těžbou v nových revírech, obzvláště pak v Hřebečné, Horní Blatné, u Božího Daru a jiných místech. Česká část Krušných hor se rozvinula, společně s Schlaggenwaldem u Kaiserwaldu v jižní části Krušnohoří, na největšího producenta cínu v kontinentální Evropě. Český cín časem dokonce vytlačil dodávky cínu z britských dolů. Nejvyšších hodnot produkce bylo dosaženo od 50. do 70. let 16. století, poté těžba poklesla.

Třetí těžební období: Válka a obnova (1620–1750)

Třicetiletá válka měla na ekonomiku a společnost v Krušných horách tragický dopad. Za válečného dění trpěla především horní města Krušných hor. K velkým škodám došlo především v důsledku rabování. Mnoho měst bylo během války vypáleno (např. Krupka, Mědník) nebo byla těžce poškozena (Freiberg, Jáchymov). Řada dolů byla zničena nebo zanikla kvůli nedostatečné údržbě. Z důvodu zničení těžebních a hutnických objektů i obléhání a vypálení řady horních měst během třicetileté války se těžba prakticky v celém Krušnohoří zcela zastavila.

Weiter

Obzvláště pro české Krušné hory, které byly od počátku 20. let 16. století převážně protestantské, znamenala násilná habsburská rekatolizace po roce 1620 velkou ránu. Nakonec vedla k politickému, hospodářskému a kulturnímu rozdělení Krušných hor na katolickou českou a protestantskou saskou část, jejichž rozvoj se nejpozději od 50. let 17. století ubíral odlišným směrem. Brzy nato následovala obnova státu a ekonomiky, která byla v Čechách i v Sasku ve znamení absolutismu.

Pouze v několika málo regionech českých Krušných hor byla během války a po ní těžba zachována. Těžba, i když jen v omezenějším rozsahu než v 16. století, mohla pokračovat v cínových dolech v Hřebečné. Podzemní těžba cínové rudy byla v sousední Blatné omezena na minimum a byla udržována převážně pouze rýžováním cínovce. Celkově vzato přivodila třicetiletá válka hornictví v české části Krušných hor hlubokou a dlouhotrvající krizi, která byla ještě vyostřena masivní protireformací. Reakcí na tuto situaci bylo přesídlení mnoha protestantských rodin, a to z Blatné a sousedících horních měst, do Saska, kde na počátku roku 1654 s povolením saského kurfiřta přímo na hranicích s Českem založily nejmladší horní město Krušných hor, Johanngeorgenstadt.

V Sasku se horníci a jejich rodiny museli v důsledku všeobecného úpadku hornictví po třicetileté válce často uchýlit k jiným povoláním. V saských Krušných horách to vedlo ke vzniku nových, s hornictvím více čí méně přímo spojených řemesel, například výroba hraček v oblasti Olbernhau-Seiffenu, šroubové soustružnictví v Zöblitzu nebo výroba prýmků a paličkovaných krajek v oblasti Annabergu a Schneebergu, které využívaly suroviny regionu i stávající pracovní síly. Speciální dovednosti a znalosti horníků přitom tvořily základ pro vytvoření raného centra nakladatelské a manufakturní produkce v saské části Krušných hor. Tento rozvoj profitoval v neposlední řadě z masivního přílivu českých vystěhovalců, kteří svými dovednostmi a znalostmi významně vylepšili řemeslnou strukturu saských Krušných hor. S tím souvisely také přímé impulzy k opětovnému vzestupu hornictví na saské straně, jak dokazují příklady založení města Johanngeorgenstadt (1654) nebo odborové organizace „Zwitterstock zu Altenberg“ (1663).

V důsledku odbytové krize kobaltové rudy panující ve válečných letech 1625 až 1635 došlo v saské části Krušných hor od roku 1635 k významnému rozmachu výroby modré barvy. Do roku 1650 byly založeny továrny na modrou barvu v Niederpfannenstielu, Jugelu, Oberschlemě, Sehmě a u Zschorlau (Schindlerova továrna), které se do roku 1694 sloučily do konsorcia výrobců modré barvy a dosáhly při výrobě modrých barev celosvětového monopolního postavení, které bylo přerušeno až v 19. století v důsledku rozvoje synteticky získaného barviva ultramarínu (1828). Schindlerovy závody u Zschorlau v této velké tradici krušnohorské výroby modré barvy pokračují dodnes – od roku 1855 ale s umělým ultramarínem.

Také v Sasku byla krize krušnohorského hornictví vyvolaná třicetiletou válkou postupně překonána na konci 17. a počátkem 18 století ve znamení absolutismu. V roce 1702 byla ve Freibergu na Vrchním horním úřadě založena Stipendijní pokladna na podporu praktického a vědeckého vzdělávání saských horních úředníků, ze které měla koncem roku 1765 vzniknout Báňská akademie Freiberg.

Nejen ve freiberském revíru byly na přelomu 17. a 18. století zprovozněny nové doly. V roce 1698 byly u obce Aue objeveno naleziště kaolinu, které se v Sasku stalo počátkem 18. století surovinovou základnou pro rozvoj evropského tvrdého porcelánu Johannem Friedrichem Böttgerem (1682–1719) a dalšími. Stříbro a kaolín ze saských Krušných hor, sloužící jako základní surovina pro výrobu porcelánu, významně přispěly k financování nákladného dvora a řady staveb a uměleckých sbírek kurfiřta Augusta II. (1660–1733) v Drážďanech.

Čtvrté těžební období: Počátek industrializace (1750–1850)

Po ekonomickém poklesu Saska zostřeném válečnými nepokoji během Sedmileté války došlo v první polovině 18. století v krušnohorské hornické produkci přibližně od roku 1770 k novému rozmachu. V tomto čtvrtém hlavním období sice těžba v důsledku vytěžení chudších rud nedosáhla výnosů jako v 16. století, po kvalitativní stránce ale získala díky založení Báňské akademie ve Freibergu v roce 1756 zásadní, nové vědecké a technologické impulzy, které nakonec umožnily její přechod do průmyslové éry.

Weiter

V následujících desetiletích bylo celé hornictví a hutnictví reorganizováno. V první řadě proběhla technická modernizace hornictví. Založení Báňské akademie ve Freibergu významně přispělo k postavení těžby, zpracování a tavení rud na solidní, vědeckou bázi.

V tomto období získaly na důležitosti dříve málo využívané rudy jako vizmut, kobalt, nikl, zinek. Krušnohorská těžba zůstala pro Sasko důležitým ekonomickým faktorem. Kvantitativně sice saská těžba rudy ztratila v 19. století mezinárodní i národní význam, její kvalitativní význam je ale díky četným technickým inovacím a vědeckým pokrokům důležitý dodnes.

Byly zavedeny nové technologicky a vědecky fundované těžební a hutnické postupy. Použití vylepšené těžební a vodočerpací techniky umožnilo těžbu ve větší hloubce, a tím širší využití existujících ložisek. Snaha zadržet pokles těžby rud byla vyvíjena technickou modernizací a státem podporovanou výstavou infrastruktury, jako např. stavbou Rudního kanálu v revíru Freiberg – sever (uvedení do provozu roku 1789) nebo stavbou štoly Rothschönberger Stollns (1844–1877) k odvodnění freiberského revíru. V konečném důsledku vděčila již sotva rentabilní krušnohorská těžba rud za svou existenci stále intenzívnějšímu zapojení a podpoře saského státu.

To samé platilo pro krušnohorské hutnictví, které se nyní po vypuštění nerentabilních lokalit, jako např. Antonshütte v západním Krušnohoří, zcela zaměřilo na obě centrální místa v Muldenhüttenu a Halsbrücke u Freibergu. Na Báňské akademii byly vyvinuty nové postupy tavení na základě vědecko-chemických výzkumů, které byly použity při modernizaci státních stříbrných hutí.

V Aue se v roce 1823 podařilo z niklu, cínu a mědi vyrobit argentan (alpaku), pro jehož výrobu byla roku 1829 v bývalém domě majitelů hamru Auerhammer zřízena první továrna. Pod ochrannou značkou alpaka se v Aue vyráběly ve značném množství příbory a šperky. V Krušných horách již existující tradiční výroba příborů tak mohla pokračovat v nové kvalitě i kvantitě.

Jako nové odvětví saského hornictví se začala v první polovině 19. století konečně rozvíjet těžba černého uhlí a to soukromě v okrajových oblastech Krušných hor v části Plauenscher Grund u Drážďan, ve Cvikově, a v revíru Lugau/Oelsnitz – na tehdy nejmodernější technické úrovni. Měla se stát jedním z nejdůležitějších základů nyní rychle se rozvíjející industrializace Saska. Všeobecný vývoj saského průmyslu, především strojírenství, měl bezprostřední vliv na techniku používanou v hornictví a z hornictví i v něm rozvíjených technologií také přímo těžil. Ne náhodou se první, Richardem Hartmannem (1809–1878) v Chemnitzu sestrojená lokomotiva jmenovala „Glück Auf“ (hornický pozdrav Zdař Bůh) a freiberským strojmistrem Brendelem zkonstruovaný parní těžní stroj byl sestaven pro šachtu Alte Elisabeth ve Freibergu chemnitzkou strojírenskou firmou Pfaff.

Páté těžební období: Liberalizace hornictví (1850–1945)

Následující období krušnohorské těžby v Sasku bylo poznamenáno posledními pokusy zadržet po mnoho let rýsující se zánik především těžby stříbra. V roce 1871 byla se založením Německého císařství zavedena zlatá měna, což způsobilo další propad ceny stříbra. Ze strany saského státu proběhly snahy tento rozvoj odvrátit, či alespoň zpomalit různými reformami správy hornictví i organizačními a technickými modernizacemi.

Weiter

Okolo roku 1870 pracovalo jen ve freiberském revíru ještě 5 000 horníků. Ani dokončení štoly Rothschönberger Stolln v roce 1877, jako největší a nejvýznamnější saské štoly, která sloužila odvodnění celého freiberského revíru, nedokázalo tento zánik zadržet. Navzdory všem opatřením bylo dobývání rudy ztrátové. V roce 1903 proto došlo k zásadnímu rozhodnutí o uzavření komplexu freiberských rudných dolů, které vedlo k plánovanému uzavření řady jednotlivých dolů do roku 1913.

Zcela opačně se ale vyvíjela těžba černého uhlí na třech velkých saských ložiscích, jež představovala důležitý základ industrializace Saska v této epoše. Na severním okraji Krušných hor sem patřil černouhelný revír Lugau-Oelsnitz s významnými šachtami, např. šachta Císařovny Augusty vyhloubená v letech 1869–74, která byla od počátku 20. let 20. století rozsáhle modernizována a rovněž významně zvýšila svou produktivitu.

K oživení krušnohorského hornictví v saské části Krušných hor došlo teprve ve znamení snahy nacionalistů o osamostatnění a přezbrojení Německa ve 30. letech 20. století. Za tímto účelem byla v roce 1937 založena společnost „Sachsenerz Bergwerks AG“, která sloužila k obnovení těžby barevných kovů ve freiberském revíru i v jiných revírech. To vedlo v Krušných horách ke zřízení nových důlních závodů na těžbu strategicky důležitých nerostných surovin, např. různých kovů na zušlechťování oceli, jako je wolfram, nikl nebo mangan. Do konce druhé světové války měla těžba rud i těžba černého uhlí v Krušných horách velký strategický význam.

Začátek pátého těžebního období byl na české straně Krušných hor definován několika důležitými událostmi. V roce 1850 se stal téměř výhradním vlastníkem dolů v Jáchymově stát a to poté, co od města odkoupil důl Svornost. Následná reorganizace správy a změna technického vybavení zdejších dolů položily základní kámen pro další těžbu stříbrné rudy, ale také pro první těžbu uranové rudy ve větším měřítku.

Pro další vývoj jáchymovského hornictví byly rozhodující především uranové rudy, které ve druhé polovině 19. století a také později sloužily k rozsáhlé produkci uranových barev, jež byly od roku 1852 vyráběny v dnes již neexistující továrně přímo ve městě. K dalšímu nárůstu významu jáchymovských dolů došlo poté, co francouzský fyzik H. Becquerel v roce 1896 dokázal, že z radioaktivních látek vychází záření, a M. Sklodowska-Curie v roce 1898 izolovala v odpadech z jáchymovské továrny na uranové barvy dva nové chemické prvky, polonium a radium. Jáchymovské doly byly na počátku 20. století jediné uranové doly na světě. Po objevení léčivých účinků radioaktivní vody vznikly v Jáchymově v roce 1906 první radiové, resp. radonové lázně na světě.

Ekonomický rozmach českých zemích a tedy i Krušných hor byl v letech 1914 až 1918 velmi oslaben první světovou válkou. Militarizace průmyslu na počátku války přinesla sice přechodné oživení těžby wolframové rudy v Krupce a Cínovci a těžby cínové a železné rudy v Horní Blatné, celkově ale utrpěla ekonomika v důsledku války obrovské ztráty.

Po vzniku Československa v roce 1918 byly ještě podniknuty pokusy hornictví v Krušných horách znovu oživit, ale s výjimkou těžby uranové rudy v Jáchymově byla těžba rud prakticky ukončena.

Šesté těžební období: Hornictví za dob socialismu (1945–1990)

Po druhé světové válce získaly velký strategický význam kromě českých i saská naleziště uranové rudy v Krušných horách, a to v souvislosti s rozvojem sovětských jaderných zbraní. Přímo po válce proto začalo intenzívní pátrání po uranových rudách také v saské části Krušných hor. Velká část válkou relativně nezničených šachetních a důlních objektů krušnohorské rudné těžby byla dána po roce 1945 do správy Sovětské vojenské administrativy v Německu (SMAD), která z velké části převzala pátrání po ložiscích uranové rudy. 

Weiter

Pod krycím názvem státní akciová společnost průmyslu barevných kovů „Wismut“ (AG Wismut) byla zahájena těžba na bohatých nalezištích uranových rud, částečně ve starých hornických revírech, částečně také v nových hlubokých šachtách v západní části Krušných hor. Saská část Krušných hor zažila s počátkem těžby uranové rudy od roku 1946 mimořádné těžební období. Tato těžba, provozovaná uprostřed hustě osídlených Krušných hor a zaměstnávající statisíce horníků, byla celosvětovým unikátem. Region trvale změnila. Potřetí v dějinách proudily tisíce lidí do Krušných hor, aby si zde vybudovaly novou existenci. V počátečních letech byla těžba uranu nucenými pracemi pro politické vězně a zločince, ale mimořádné výhody, jako např. lepší zásobování potravinami a konzumním zbožím, vyšší výplaty a lepší zdravotní péče zajišťované společností Wismut, přitahovaly do saských Krušných hor od počátku také řadu dobrovolníků. Pod kontrolou společnosti Wismut se v Krušných horách vyvinul „stát ve státě“ nové Německé demokratické republiky s vlastní stranickou organizací, státní bezpečností a s vlastními dopravními a zásobovacími zařízeními.

Jestliže bylo v roce 1946 vytěženo pouze 15,7 tun uranu, o rok později to bylo již 145 tun. Dne 29. srpna 1949 vybuchla první sovětská atomová bomba, jejíž konstrukce by nebyla možná bez uranové rudy vytěžené v Krušných horách. Společnost AG Wismut se stala nejdůležitějším producentem uranu v mocenském bloku SSSR. Středisky těžby uranu byly především historické hornické oblasti v okolí měst Johanngeorgenstadt, Schneeberg a Schlema. Johanngeorgenstadt se stalo jedním z nejvýznamnějších středisek uranové těžby na německé straně Krušných hor. Intenzita těžby způsobila, že řada velkých nalezišť byla vytěžena ve velmi krátké době. Byla otevřena nová naleziště uranové rudy. V Durynsku v okolí Ronneburgu nalezli geologové společnosti Wismut naleziště uranové rudy, kterou bylo dokonce možné těžit povrchově. Hornická oblast se tak stále více přesunovala z Krušných hor do sousedního Durynska. Společnost AG Wismut se mezitím v roce 1954 změnila z čistě sovětské na sovětsko-německou akciovou společnost (SDAG). Do roku 1953 šly zisky SAG Wismut jako reparace do Sovětského svazu. V té době bylo vytěženo asi 10 000 tun uranové rudy.

V důsledku zániku NDR a přičlenění východního Německa k SRN byl důlní provoz společnosti SDAG Wismut zastaven. Na jedné straně už uranová ruda nebyla potřebná ve velkém množství, na druhé straně bylo nerentabilní nadále setrvávat se saskou uranovou těžbou na volném trhu. Po politických změnách se nynější státní společnost Wismut GmbH zabývala také rozsáhlými sanacemi pozůstatků těžby a zařízení na úpravu uranové rudy. Do roku 1990 se uranová ruda těžila pouze v obcích Schlema a Pöhla. Celkem bylo společností AG Wismut ve východoněmecké těžbě uranové rudy vytěženo 231 000 tun uranové rudy. Z toho velká část pocházela z krušnohorských nalezišť.

Po skončení druhé světové války došlo v letech 1945/46 při obnově Československa k vyhoštění, odsunu, příp. vysídlení německých obyvatel z českých Krušných hor a v regionu došlo k osídlování a přistěhování Čechů. Již bezprostředně po válce byly veškeré doly zestátněny a soukromé vlastnictví bylo v tomto ekonomickém odvětví zakázáno. V 50. a 60. letech 20. století byla v české části Krušných hor většina známých nalezišť znovu prozkoumána a v některých z nich pak skutečně opět obnovena těžba.

Zcela specifickou roli v historii hornictví hrála v poválečné době těžba uranových rud. V květnu 1945 byly jáchymovské doly převzaty československým státem. Již 11. září 1945 ale byly obsazeny vojáky Rudé armády. Vše bylo organizováno z velitelství Rudé armády v německém Annabergu. Kromě Jáchymova se to týkalo také širšího okolí Annabergu a Johanngeorgenstadtu.

Po intenzivních náborových opatřeních přicházeli do Jáchymova pozvolna horníci, ale také noví osadníci z celého Československa. Na konci roku 1947 zde pracovalo okolo 3 750 osob. Ale samotné zvýšení pracovní síly neposkytlo žádnou záruku pro mnohonásobné zvýšení těžby podle představ jáchymovské komise. Ještě před únorem 1948 nastoupili ze SSSR transportovaní němečtí váleční zajatci svoji službu ve znárodněném podniku Jáchymovské doly (celkem 12 000 osob; počátkem roku 1949 byli pomalu odsunuti do Německa). U dolů byly zřízeny vězeňské tábory, jejichž interní režim, celá evidence a jiné organizační záležitosti byly kontrolovány pracovníky sovětských bezpečnostních orgánů.

Od února 1948 po převzetí vlády komunistickým režimem došlo v Jáchymovských dolech k nevídanému rozmachu těžby rudy, jaký v dějinách českého hornictví nemá obdoby. Pracovní síly pro Jáchymov byly nyní zajišťovány pomocí koncentračních a vězeňských táborů, které byly zřízeny hned vedle uranových šachet. Svědkem této epochy hornictví je ještě dnes Červená věž smrti.

V celé historii revíru bylo hornickou činností vytěženo přes 8 000 tun uranu v rudě, z toho 7 200 tun uranu pod režií národního podniku Jáchymovské doly. Po radioaktivních surovinách se pátralo krátce po druhé světové válce nejenom v jáchymovském revíru, ke kterému patřily také Abertamy, ale také v jiných revírech, například v Božím Daru, Měděnci, Přísečnici, Přebuzi a Oloví, všem pouze s velmi malým úspěchem.

creation:  599media GmbH